Připomeňme si některá slova Mirka Topolánka, jehož vládě byla poprvé v historii ČR vyslovena nedůvěra: „ODS ztratila důvěryhodnost. Získat zpět důvěru voličů je hlavním úkolem, který před ODS leží. Přirovnal ODS k Titaniku, na jehož palubu si již nemá cenu kupovat lístek a jedním dechem dodal, že pokud se strana nepoučí ze svých chyb a nezačne pracovat na důvěryhodných změnách, skončí podle něj s nulovou podporou. Dodal, že pokládat vlastní vládu je zhůvěřilost“.

Za účasti představitelů vlády ČR, byznysmenů, expertů, státní správy a veřejnosti pořádal Aspen Institute Prague dne 10. listopadu 2016 ve Veletržním paláci, Národní galerii v Praze 7 konferenci s příznačným názvem – Česko: Jak jsme na tom?

Konference, která byla tematicky rozdělena do pěti bloků (Výkon veřejných institucí, Kvalita života, Národní bezpečnost, Ekonomický potenciál, Vzdělávání), mi umožnila bezprostředně vyslechnout řadu příspěvků a ocenit objektivní informace o stavu naší země. Vrcholným zážitkem byl keynote Bohuslava Sobotky, předsedy vlády ČR, aktivní účast Daniela Beneše, generálního ředitele ČEZu, Tomáše Salomona, generálního ředitele a předsedy představenstva České spořitelny, Václava Macha, ředitele pro vnější vztahy fy Microsoft, Tanii le Moigne, regionální šéfky společnosti Google ČR, Pavla Bělobrádka, místopředsedy vlády pro vědu, výzkum a inovace, Martina Stropnického, ministra obrany, Kateřiny Valachové, ministryně školství, mládeže a tělovýchovy, Petra Vokřála, primátora s.m. Brna, Martina Povejšila, stálého představitele České republiky při EU, Tomáše Pojara, CEVRO Institut, Ivana Hodače a Jiřího Schneidera z Aspen Institute Prague a řady dalších.

Zejména v prvém bloku: Výkon veřejných institucí, kde garantem byl Karel Šimka z Nejvyššího správního soudu, účastníky Robert Pelikán, ministr spravedlnosti ČR, Petr Vokřál, primátor s.m. Brna, Vladimír Dlouhý, prezident Hospodářské komory ČR a moderátor Jan Pokorný z Českého rozhlasu, mohli zúčastněné osoby v sále či na televizních obrazovkách vyslechnout či reagovat na nedobrou situaci našeho stavebnictví, způsobenou zejména stavem legislativy, nevyjasněnými kompetencemi mezi ministerstvy a v neposlední řadě i jejich personálním obsazením včetně investorských organizací, která brzdí vývoj ekonomiky, viz.

Jelikož nedorazili někteří ministři, kterých se ožehavá temata nejvíce dotýkají, např. Michaela Marks -Tominová, Richard Brabec, Dan Ťok, či náměstek ministra MPO pro stavebnictví Jiří Koliba, Petr Serafin, ředitel odboru stavebnictví, Kamila Šlechtová z MMR, Jan Slanina z Rady vlády pro stavebnictví, či členové hospodářského výboru PSP ČR, nepadla jejich slova na úrodnou půdu. Nutno podotknout, že dle názoru Václava Matyáše, prezidenta Svazu podnikatelů ve stavebnictví(SPS), propad stavební produkce ani v září nezaznamenal obrat ve vývoji stavebnictví k lepšímu. Tento stav nepřináší jen zhoršující se situaci stavebních firem, omezování zahajování nových investic, snižování předpokladů řádného čerpání evropských fondů a klesající zaměstnanost v oboru, je také signálem, že vláda nehledá žádná koncepční řešení k nalezení východiska a smiřuje se s tím, že nebudou naplněny cíle Programového prohlášení vlády ani Akčního plánu na podporu hospodářského růstu a zaměstnanosti, viz.

Je zarážející, že osoby, které mohou tento neblahý a dlouhodobý trend zvrátit, nebo alespoň zastavit, nejeví o dění patřičný zájem. Zejména v případě špatné legislativy, komunikace a koordinace mezi ministerstvy či přípravy a realizaci staveb, lze konstatovat, že nejsou v žádných jiných rukou, než v těch, kdo tuto zemi řídí.

Dle aktuálních podkladů SPS odpovídají čísla měsíce září i třech čtvrtletí letošního roku desetiprocentnímu poklesu od počátku roku v celkové produkci a patnáctiprocentnímu v inženýrském stavitelství poté, co jsme absolvovali hlavní stavební sezónu. Tato čísla jenom potvrzují předpoklad, že do konce roku 2016 se již žádný zázrak nestane.

Protože už známe i zakázku v měsíci říjnu, máme pro naše chmury i konkrétní a exaktní podklady. Do konce října byla zadána zakázka ve výši necelých dvou třetin zakázky předchozího roku (65,8 %), v inženýrském stavitelství dokonce pouze 60,7 %.

Tato situace je dlouhodobě neudržitelná, poškozuje českou ekonomiku a její konkurenceschopnost. Bude nutno změnit logiku v povolování staveb, jinak velké stavby takřka nepůjdou realizovat. Vedle investiční výstavby dopravní infrastruktury se to týká především průmyslových staveb, kde soukromý investor v tomto „šlendriánu“ nedokáže odhadnout, kdy padne rozhodnutí, pak raději investuje jinde, viz.

Výše uvedené má reálné dopady na českou ekonomiku a její konkurenceschopnost. Přicházíme tak zbytečně o domácí, ale i zahraniční investice.

Jako bývalý investiční referent a tajemník technické rady GŘ ŘSD souhlasím a současně polemizuji s řadou kritiků současných poměrů ve stavebnictví v tom smyslu, že neutěšená situace ve stavebnictví je způsobena jen vnějšími vlivy. Stát by měl analýzou prověřit fungování decentralizované státní správy v oboru stavebnictví, kterou procházejí různé složité povolovací a schvalovací procesy, jejichž poměrně dlouhé lhůty naráží na termíny plnění dané buď povinnostmi smluvních stran ze smlouvy či dané vládními termíny. Neboť povolovací a schvalovací procesy jsou současně realizovány ve stavebním zákoně a v zákonech, které se při investiční výstavbě používají, a tím je míněn správní řád, stavební zákon, vodní zákon apod. Během výstavby, a na to nelze zapomínat, se řeší i celá řada dílčích procesů, a to jak v přípravné, tak i realizační fázi stavby, které si vyžadují povolovací a schvalovací řízení napříč souvisejícími zákony se Stavebním zákonem aj., přičemž dochází ke styku s dotčenými orgány státní správy a úřady, které jsou pověřeny k vydání souhlasů k nejrůznějším činnostem pro jednu stavbu. Riziko, které z toho plyne, je jasné – v zájmu dodržení termínů mohou být obcházeny předpisy, což může vyvolat sankce ze strany státní správy.

Získat stavební povolení k výstavbě výrobní haly v ČR trvá v průměru 247 dní. To je více než v Číně nebo Rusku, ale také Libanonu, Tádžikistánu nebo Papui-Nové Guineji. Dle žebříčku Ease of Doing Business, který sestavuje Světová banka, je Česko na 130. místě ze 190 sledovaných zemí. Rychleji než za českých 247 dní se dá celý proces zvládnout i v zemích, jako jsou Kosovo, Džibutsko nebo Gambie. Přitom v Estonsku, které je v této kategorii deváté se dá totéž stihnout v průměru za 102 dní.

Dalším problémem, který je odbornou veřejností včetně na konferencích pořádaných CEEC Research zmiňován, je nedostatečná projektová připravenost veřejných zadavatelů, čímž se míní zaměstnanci příspěvkových organizací, zřízenými příslušnými státními orgány, např. Ministerstvem dopravy ČR, které je jednak jedním z dotčených orgánů státní správy a vykonává funkci speciálního stavebního úřadu. Mám za to, že odpovědnostní proces při výstavbě ze strany veřejných zadavatelů je rozložen na více subjektů – MD – GŘ – PO, zastoupených pověřenými osobami, které by současně měl vázat účinný kontrolní systém během výstavby !!!

Dle elaborátu Analýzy podpory ekonomického růstu prostřednictvím stimulace investic Úřadu vlády ČR ze srpna 2016 má Česká republika jednu z nejřidších dálničních sítí v EU (9,5 km na 1000 km2, přičemž průměr EU v roce 2012 činil 21,5 km). Ukazatel kvality silniční sítě infrastruktury je výrazně pod průměrem EU (4,0 pro Českou republiku oproti průměru EU, který činil 4,9). Na rozdíl od okolních států v ČR chybí dálniční propojení hospodářských center země, výstavba vysokorychlostních železničních tratí, které by zvýšily ekonomickou a technickou úroveň jednotlivých krajů v ČR.

Závěrem mi nezbývá, než stejně jako ostatní kolegové absolventi technických vysokých škol vyčkat, zda se podaří alespoň vydat stavební povolení devíti dopravním projektům, které získaly od Evropské komise výjimku z opakování procesu posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona EIA, či se stane „zázrak" při plnění úkolů vyplývajících z Národního akčního plánu rozvoje jaderné energetiky ČR v návaznosti na zajištění energetické bezpečnosti, které se dlouhodobě neplní, viz.

Výše uvedená neochota k dlouhodobějším, hlubším rozhodnutím, plánování a dlouhodobosti politiky, se stává živnou půdou u lidí volajících po změně nynějšího systému a stává se podhoubím pro klesající důvěru ve strany a instituce. Přispívá k ní každý(á) jeden(na) z nás.