Žádost o informaci dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů je noční můrou zaměstnanců úřadů, zejména když někteří žadatelé si právo na svobodný přístup k informacím, které je jedním ze základních ústavně garantovaných lidských práv, vykládají jako právo býti informován o všem možném či nemožném na úřadě a to od příkonu žárovek v 1. patře budovy až po znění smluv, které jsou volně přístupné v centrálním registru smluv. Nezřídka referent úřadu musí hledat dlouhé hodiny odpověď v archivu či u kolegů na jiných odborech a když je staršího data tak telefonicky u bývalých kolegů. Vesměs stráví hledáním a psaním odpovědí cca 1/3 ze svého času, který si vyčlenil pro svoji hlavní pracovní činnost. Termíny jsou šibeniční. Pakliže četnost těchto žádostí překročí pro referenta únosnou mez, nezbývá než dát výpověď a hledat si novou práci v klidnějších revírech pokud možno bez žádostí dle tohoto zákona. Újmu za bezesné noci a zhoršené zdraví ze 106 mu beztak již nikdo nevrátí. Naskýtá se otázka, zda-li poslanci ve své činnosti neotevřeli v případě zákona č. 106/1999 Sb. moc vrátka různým kverulantům, obdobně jako u zákona č. 183/2006 Sb., (stavební zákon) některým ekologickým sdružením, či zákona č. 137/2006 o veřejných zakázkách, kde hlavním kritériem byla nejnižší nabídková cena, různým garážovým firmám.

Zajímavé srovnání našeho snažení při utahování šroubů naší konkurenceschopnosti vůči Německu, Velké Britanii, Maďarsku či Polsku třeba v délce, složitosti, transparentnosti povolovacích procesů na cestě do náručí Papui Nové Guinei nám poskytuje Čína, kde již čelním představitelům došla trpělivost a výrazně svůj povolací systém vylepšují. Přitom v ČR celospolečenské ztráty narůstají a dotační programy nejsou naplňovány z časových důvodů díky obstrukcím několika vykutálenců.

Balzámem na duši byla pro mne knížka právního filosofa Karla Havlíčka s názvem „Obtížná cesta k fragmentárnímu státu a osvícenému právu“, které by mohly převládnout během jedné generace. V lednu r. 2015 jsme s prof. Sekerkou uveřejnili naše desatero pro osvíceného diktátora, viz zde, kde Petronius v Satiriconu říká „K čemu jsou zákony tam, kde peníze vládnou“. Nejsou-li potřeba zákony, nejsou potřeba i soudy“.

Držím proto našim zákonodárcům palce a některým z nich, kteří ještě pamatují dobu před rokem 1990 připomínám, že třeba v archivech stavebních úřadů pracovala postarší archivářka, která měla archiv v dokonalém pořádku a poskytovala kopie za úplatu. Obdobně fungovala její kolegyně přes normy či technická knihovna přes odborné publikace, knihy, časopisy a zaměstnanec měl dostatek času se věnovat své hlavní pracovní náplni.

Nakonec i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES ze dne 17. listopadu 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru v čl. 13 úvodních ustanovení stanoví, že subjekty veřejného sektoru „by měly žádosti o výtahy z existujících dokumentů posuzovat příznivě, představuje-li schválení takové žádosti pouze jednoduchou operaci. Subjekty veřejného sektoru by však neměly být povinny poskytovat výtahy z dokumentů, pokud to představuje nepřiměřené úsilí.“

A závěrem si vypůjčím citát prof. Ing. Jana Jůzy, DrSc. z plzeňské Škodovky., který jsem již použil v minulosti směrem k naší dopravě "Budeme-li dnes slabě lehkomyslní, budeme za 20 let lehce slabomyslní. Možná jsme přece jen trochu lehkomyslní byli, protože nás některé, početně srovnatelné národy v mnoha ohledech předběhly. Máme se na co vymlouvat? Myslím, že nikoliv. Ve všech režimech říkáme, že jedinci ve společnosti by měli býti (všestranně, nejen odborně) vzděláni“.

Martin Zemánek