Jako první stojí jistě za to poodhalit, co Jiřímu Koskubovi ty tři roky v poslanecké lavici daly a vzaly?

„Na rozdíl od se mnou vždy týden komentujícího kolegy, pana senátora Kubery, jsem se v Parlamentu ocitl já poprvé v životě. Prostě nováček, byť již notně prošedivělý. Ale šlo bezesporu o další přímo vysokou školu života. A děkuji za ni. Člověk se prostě učit nepřestane. Pochopitelně má-li zájem a dostane-li vůbec příležitost. Obojí je potřebné. Což neplatí jenom v politice. Věděl jsem, do čeho lezu. Tedy alespoň jsem si to myslel. Po sametovém listopadu mé jméno figurovalo na mnohých kandidátkách. Mnohých ve smyslu počtu voleb, nikoliv stran. Ale býval jsem spíše takové to volební křoví. Což přestalo platit při klání o post senátora za Prahu 9. Ale i tam jsem stejně nakonec to druhé kolo v tehdy převážně modré Praze projel,“ přiznává v rekapitulaci pro ParlamentníListy.cz poslanec Koskuba.

Jenže, jak již víme - pak přišly volby v roce 2010.  „A já se konečně díky kroužkům dostal do značně obměněné sněmovny. Spojené s tolika nadějemi. Na reformy, novou politickou kulturu, na rozhodný boj s korupcí. Jak to vše nakonec skončilo, víme již všichni. Mimochodem, kdyby se mnozí mediální mágové a další tzv. experti koukli zpět na své tehdejší předvolební i bezprostřední povolební komentáře, úvahy, až přímo doporučení, to by se nám to tu zase červenalo! Čímž, proboha, pochopitelně vůbec nemám na mysli nějaký zázračný úspěch strany pana předsedy dr. Filipa. Jen jsem tím chtěl naznačit, že dělat pitomce z politiků je snadné. Bohužel, musím uznat, u některých až příliš. Ono ale ani na té druhé straně barikády to není zase až tak o mnoho lepší. Ovšem, kdo by z čelných představitelů médií, politologů aj. expertů kritizoval sám sebe. Natož se 'rozpouštěl a vypouštěl‘, že? Zde, nutno uznat, politici vedou. Obávám se však, že nikoliv v tom kladném slova smyslu. Nicméně pokračovat do konce volebního období už opravdu, ale opravdu nemělo smysl,“ konstatoval ve svém komentáři Jiří Koskuba.

Pracovat stylem jako ve sněmovně ve špitále, zvedla by se poptávka po hřbitovech

Jak dodal, přesto je nakonec rád, že ty tři roky ve sněmovně strávit mohl. „Alespoň jsem poznal, jak to tam vskutku vypadá. V tom zlém, ale i v tom dobrém. I když toliko z pohledu nového a řadového poslance. Navíc jenom opozičního. To 'nový, řadový i opoziční‘ má pochopitelně svůj značný význam. Je to tam, věřte, nebo ne, naprosto jiné, než jsem kdy slyšel, četl a dokonce si i myslel. Vím, že se blíží předčasné volby. Bylo by proto jistě populární kydat na sněmovnu jenom špínu. Bylo by to však příliš laciné. Navíc to jistě zvládnou jiní a rádi. Přiznávám se však, že jisté rozčarování tu je. Mimo jiné, z mého pohledu nemocničního lékaře, styl, složitost a až naprostý organizační chaos i nesmyslné prostoje sněmovního jednání mne dost trápily. Takhle kdybychom pracovali my ve špitále nebo třeba hasiči či policisté, tak by se developeři prali hlavně nikoliv o pozemky na nové byty, ale na hřbitovy. Přitom dlouholetým rutinérům to připadá normální. Snad jen jistý skleníkový efekt. Zřejmě jsou tam již moc dlouho a krom volebních mítinků ztratili kontakt s reálným životem. Ona by i jim jen dvě volební období, stejně jako u funkce prezidenta, zřejmě taky stačila,“ poznamenal dále Koskuba.

Přiznal však zároveň i to, že nicméně měl možnost si také ověřit, že ne každý z poslanců je jenom hlupák, lump a zloděj. Stejně jako ne každý politický protivník či soupeř musí být nutně nepřítel. Obdobně jako vlastní týmový kolega nemusí být nezbytně přítelem.

„Ať chcete, nebo ne, ona prostě ta sněmovna je nakonec jenom jistým vzorkem celé společnosti. Výraznějším jistě v tom, že přece jenom sestavená jistým tvrdým výběrem. Bohužel, ne vždy je nám pohled do zrcadla milý. Sám uvítám dobu, kdy Parlament místo vzorkem společnosti se stane jejím vzorem. Mělo by to tak být. Kéž to není jen utopie,“ přeje si sociálnědemokratický poslanec.

Lidem jsem sliboval upřímnost i čistý štít. Plnil jsem to

A přiznává, že přesto všechno je stále vděčný těm takřka sedmi a půl tisícům pražským kroužkům, které mu umožnily vůbec poznat Parlament zevnitř. Byť jen na tři roky.

„Sluší se, abych těmto lidem, které vlastně ani neznám, moc a moc poděkoval. Přečíst kandidátky, najít jméno, sednout, zakroužkovat jej a pak jít k urně – to přece není málo. Bez toho bych nikdy nikam zvolený nebyl, toho jsem si plně vědom. Snad jsem jejich důvěru a podporu zase až tak moc nezklamal. I když jsem přitom nic moc nedokázal. Jeden poslanec je jenom pouhým 0,5 procentem Poslanecké sněmovny. Něco ale, ve vší skromnosti, možná přece. Alespoň v to doufám. Nezměnilo mne to a nestal jsem se ani jen tupým hlasovacím strojem. I když za cenu nálepky ‚potížisty‘ a účet mi jistě vystaví. Už jenom pořadím na nové kandidátce. Byl jsem to však lidem mne kroužkujícím dlužen. Sliboval jsem jim upřímnost a čistý štít. Sliby se mají dodržovat. Mít o kolečko víc, to je sice nejen u politika časté, ale mít o více než sedm tisíc koleček více, navíc jako socan a ještě v Praze, to byl a je závazek.