Máme vánoční dobu. Jaké je podle vás poselství Vánoc pro společnost, národ, pro člověka?

Už po dva tisíce let je to doba, kdy by nad nenávistí měla dominovat láska. Celý křesťanský a západní svět je vybudován na tomto principu a vždy když ho porušil, tak na to vždy také doplatil. My v Uherském Hradišti budeme v příštím roce velmi intenzivně slavit 1150 výročí příchodu Cyrila a Metoděje. Tento jubilejní rok by nás měl vést k zamyšlení, zda kořeny, které zde byly před více než tisícem let zasazeny, jsou ještě živé a zda nesou plody ještě pro naši dobu. Většinu problémů naší doby vidím v tom, že bohužel naše kořeny usychají a vazba na dědictví otců se zeslabuje. To je podle mě hlavní poselství Vánoc – křesťanství a jeho konzervativní tradiční životní hodnoty, které nám pomáhaly přežít tisíc a více let a kterých když se vzdáme, tak žádné Vánoce již nebudou. Budeme stavět stromeček z krychlí jako v Bruselu, kterému chybí již jen půlměsíc na špičce.

Nebojíte se, že se vám bude chtít Evropská unie, když jste zmínil výročí svatých Cyrila a Metoděje, odstranit z propagačních materiálů a publikací k výročí křesťanské symboly kříže a svatozáře podobně, jako se o to snažila u slovenských mincí eura?

Kdyby to záleželo jenom na Evropské komisi, tak nám to určitě zakáže. Naštěstí nejsme v eurozóně a nebudeme k tomu vydávat euromince. Takže snad přímý zákaz ze strany Evropské komise nehrozí, i když nebude zrovna nadšena, že připomínáme dva naše křesťanské národní patrony a mimochodem i patrony Evropy. Naše evropské dědictví společného jmenovatele má a tím je křesťanství. Pokud EU bojuje proti křesťanství, bojuje proti tomu, co evropské národy spojuje.

Mezi křesťanské a konzervativní hodnoty patří i tradiční rodina. Co říkáte tomu, že v současnosti se rodí polovina děti mimo manželství?

Vypovídá to o krizi rodiny. Už to není ani tak, že by se ze dvou manželství rozpadalo jedno, ale rozpadají se dvě ze tří. Rodina je základním prvkem společnosti, který je schopen předat život i hodnoty další generaci. Krize rodiny je jednou z příčin i ukazatelem úpadku naší současné společnosti.

Letošní rok se chýlí ke konci a přichází chvíle bilancování. Jak byste zhodnotil uplynulý rok?

Když jsem se dozvěděl, že Česká republika má nejméně chudých lidí v rámci celé Evropské unie, tak jsem si řekl, že to s námi není tak špatné. Mohlo by být hůře. Na to, že je rok číslo 4 krize, tak i když má naše ekonomika obrovské problémy, tak přesto dokáže i v časech zlých nejenom přežívat, ale jsou i obory, které se úspěšně rozvíjí. Jako největší úspěch loňského roku vidím to, že se podařilo udržet důvěru mezinárodních investorů v tento stát. To znamená, že ten obrovský státní dluh ve výši 1,6 bilionu korun nevyžaduje na úrocích více než těch 70 miliard ročně. Dluhopisy prodáváme za dvě, tři procenta. Kdyby došlo k pádu vlády tak jako ve nedávno ve Slovinsku, tak se ten úrok může zdvojnásobit a pak bych rád věděl, kde by nová vláda sháněla 150 nebo 200 miliard jenom na úroky za státní dluh bez splácení jistiny.

Pak jsou menší úspěchy jako například církevní restituce, které čekaly na své vypořádání 23 let od Sametové revoluce a paradoxně se je podařilo vypořádat v době, kdy nebyla KDU-ČSL ve sněmovně. Také to bylo na poslední chvíli, protože jinak by to muselo být soudní cestou, která by znamenala obrovské náklady pro stát. Jakákoli dohoda je lepší než soudní cesta.

A neúspěchy žádné nevidíte?

Jsem přesvědčen, že kdo nic nedělá, nic nepokazí. Proto je těžké někoho kritizovat, že něco udělal a neudělal to dokonale. Podle mého názoru například důchodová reforma mohla být povinná, tak aby nebyla zpochybnitelná naší opozicí a tak aby zabrala generaci našich třicátníků, aby řešila ten problém dokonaleji. To řešení je na půl cesty a otázka je, co bude po volbách. Některé fondy do toho vůbec nejdou, například ING. A to je škoda. To se poněkud nepovedlo.