„Můžete mít výborný vůz, který perfektně funguje, ale když tam místo benzínu sypete písek, tak stejně nepojede. To je případ našeho systému. Není tak špatný, jen do něj místo benzínu lijeme malinovku a sypeme písek. A tak už to dál nejde,“ popisuje metaforou současnou krizi politiky předseda KDU – ČSL Pavel Bělobrádek. Nicméně se hrozí lidí, kteří slibují, že se vše vyřeší přímou demokracií.

Pozor na populisty

„Stát se musí zásadně reorganizovat. Vše začíná u zákona o státní službě. Tím by se stabilizoval a odpolitizoval státní aparát. A pak se musí pokračovat v reformě justice, policie a politického systému. Velká potíž je v tom, že je současný volební zákon pozůstatkem opozičně smluvního návrhu ODS a ČSSD. Ústavní soud určitou část zrušil, ale systém, který znevýhodňuje menší strany a pluralitu, zůstal. Menší strany potřebují dvojnásobný počet voličů na jeden mandát a v některých krajích nemají vůbec šanci dostat se do Poslanecké sněmovny. To vše spolu úzce souvisí, ale na rozdíl od některých populistů si nemyslím, že se to vyřeší ihned a navždy přímou demokracií,“ vysvětluje a varuje.

Podle šéfa KDU – ČSL, jenž na sebe kdysi přiznal, že má roztroušenou sklerózu, ale jeho stav je již léta stabilizovaný, se ve změnách musí postupovat krok za krokem, systematicky a neuhýbat. „Vyndat ruce z kapes, přestat žvanit a začít věci realizovat. Zde je dost šikovných a zdatných lidí, kteří by ty reformy ve státní správě udělat mohli, ale raději se tam dá někdo, kdo má správnou stranickou průkazku. To je problém. Musíme začít u státní správy, protože ta je hybným mechanismem návrhů, které jdou do Poslanecké sněmovny, Senátu a k prezidentovi. Je potřeba kvalitně fungujícího, efektivního a štíhlého státu, který dobře zaplatí své úředníky, ale zároveň jim dá najevo, že jakmile šlápnou vedle, tak už si neškrtnou a nebudou moci dělat ani uklízečky v mateřské školce zřízené obecním úřadem. Do té doby se těžko pohneme dál. Mezi tím nám samozřejmě mnozí zločinci utečou, ale přesto se v tom musí vytrvat, pomalu utahovat smyčku, až nebudou mít jak utíkat. Za sedm až deset let by se to mohlo povést,“ předpovídá vývoj země, kdyby se konečně začala ubírat správným směrem.

Příklady ze Švýcarska

Konkurence nových stran se prý KDU – ČSL nebojí. Chce se dostat do Poslanecké sněmovny. „Část voličů nám seskupení jako Hnutí Úsvit přímé demokracie či ANO 2011 mohou odlákat. Naopak mohou odpudit část voličů, kteří nás volit nechtěli, ale když uvidí jejich kandidátky, řeknou si, že jsme přitažlivá alternativa. Ze Švýcarska si sem některé znaky přímé demokracie můžeme převzít, ale některé jsou neaplikovatelné. Pro příklad, když jsem studoval bezpečnostní a krizový management, jeden člověk ze silových složek vzpomínal, že se ve Švýcarsku ptal, jestli mají manuál na chování při ohrožení. Jak a kde se chlapi sejdou, vezmou si výzbroj a výstroj a kam půjdou. Odpověděli mu na to, že to napsané není, protože už se to tři sta let dělá stejně. Takže třeba tohle k nám zavádět nejde,“ podotýká.

A v zápětí uvádí i další příklad: „Spolužák otce říkal, že sice mají referenda často, ale když se domluví na referendu o zdražení cukru za cenu, že bude švýcarského původu a budou nezávislí na dovozu anebo bude levnější a budou jej dovážet, tak většina řekne, že chce ten dražší, ale svůj cukr. V Česku se dá předpokládat, že zvítězí levnější varianta a to je rozdíl v mentalitě a tradici.“

Politika není jen boj o moc

Ohlíží se do Anglie, ale i za hranice. „My se zde hádáme, co je napsáno v Ústavě a ve Velké Británii vůbec Ústavu napsanou nemají. Proto nelze některé britské a švýcarské momenty aplikovat v Česku. Okolní státy bývalého Rakouska – Uherska k nám mají samozřejmě mentálně blíže, ale ani tam nelze nějaké věci převzít. Inspirovat se lze, ale musí to dohromady dát fungující systém. Vytrhnout z kontextu určité věci, to můžeme parlamentní demokracii rovnou zrušit, naházet do vázy přání a stížnosti, rozbít ji, pak se budou tahat papírky a vše řešit postupně jako v loterii. Jsou věci, o nichž se hlasovat nedá, protože jsou třeba otázkou národní bezpečnosti,“ dodává.

Nakonec se zamyslí i nad současnou téměř nulovou důvěrou lidí v politiky. „Chápu, že jsou lidé otrávení, ale to není krize demokracie a parlamentního systému, ale politických strana a politiky jako takové. Politika ztratila obsah, jaký má mít. Sociolog Jan Keller říká, že politika je boj o moc. Podle mě je ten boj pouze nástrojem, abyste s mocí mohli pracovat pro obecné blaho a dobrou správu země. Na to je třeba mandát,“ říká s tím, že kdo krade, měl by jít do vězení, kdo podvádí, měl by být potrestán, kdo se chová dobře, měl by se cítit v bezpečí.