Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory německého velvyslance , Martina Bursíka (ze 17.2.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Tomáše Klvani, Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta,  Pavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.), ,  Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského,  Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),   Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, či Jana Vidíma

Český exprezident Václav Klaus před časem řekl, že krizi na Ukrajině vyvolaly EU a Spojené státy, které si přály nesmyslný konflikt s Ruskem, a Rusko a Putin jsou v tom nevinně. Co si o tom myslíte?

Václav Klaus tehdy pojmenoval situaci na Ukrajině pozoruhodně odvážně. I když se věci zásadně a očividně mění, není vždy jednoduché změnu paradigmatu otevřeně pojmenovat. Václav Klaus dokázal postoupit z pozice liberálního ekonomického reformátora do pozice disidenta a kritika falešného obrazu reality, který nám nabízí politický a mediální mainstream. Dokáže kontemplovat, „přemítat“, abych použil vhodné české slovo, a poukazuje na to, že se tu dlouhodobě vynořuje jiná, skutečná struktura reality.

V souvislosti s Ukrajinou, myslím, použil výraz „drcnutí“ do Ukrajiny ze strany Západu a toto sedí. Západ drcnul do Ukrajiny a v jedné historické chvíli se ukázala slabost ukrajinského státu a nereálnost představ Západu. V tomto smyslu souhlasím s Klausem, že snahy o politickou expanzi Západu prostřednictvím rozšiřování NATO a EU na východ ad absurdum stály při počátcích dnešní ukrajinské krize.

Ale?

Nad dalšími částmi teze, kterou jste uvedl, bych zatím dal otazník. Nemyslím si, že EU by si přála konflikt s Ruskem. Evropská unie se do tohoto konfliktu dostala díky víře v to, že nekonečně dlouhé smlouvy o nekonečném množství směrnic o implementaci antidiskriminačních principů jsou silnější než nejhlubší rozdíly kulturní, historické či ekonomické. Je to víra v to, že bruselský úředník může být a má být nejmocnějším činitelem, víra v to, že když si EU řekne, tak zintegruje třeba i Tádžikistán. Ukázalo se, že tomu tak není a političtí aktéři v Evropě o tom nyní přemýšlejí a nevědí, co s tím.

A co aktivita Spojených států?

U Ameriky bych spíš připustil chuť jít s Ruskem do konfliktu. Americké elity po pádu komunismu v Evropě uvěřili, že Rusko už není faktorem, který je potřeba brát v potaz a že by tedy nemělo překážet plánům USA. Ať už Rusko udělalo cokoli v dobré víře, že to bude Západem oceněné, žádného uznání se nedočkalo. Ruští, či ještě sovětští politici, koncem osmdesátých let odešli z Afghánistánu, dali volnost východoevropským satelitům, stáhli svá vojska, začátkem devadesátých let rozpustili Sovětský svaz, podporovali americkou zahraniční politiku, například první válku v Perském zálivu, americkou invazi do Afghánistánu, umožnili zásobování amerických jednotek v Afghánistánu přes ruské území. Tato vstřícnost existovala za Gorbačova, Jelcina i Putina. Jistěže koncem osmdesátých let Gorbačova na Západě vychvalovali, ale Západ to pochopil jako konec významnosti Ruska a příležitost k politické expanzi až k ruským hranicím, včetně plánů na rozmístění raket i raketového štítu ve východní Evropě. Rusko to jednoduše odmítlo.

A nyní k poslední části vaší otázky. Je v tom Rusko tedy úplně nevinně? Zdráhal bych se říci, že je úplně nevinné. Opravdu nemá žádnou vinu na dlouholeté ouvertuře, která vedla k ukrajinskému konfliktu, ale nyní již hraje politicky velmi tvrdě. Nesprávná politika Západu neznamená, že nyní jsou povolené jakékoli prostředky.

Není chyba tlačit Ukrajinu do EU a NATO, když je tato země kulturně a jazykově, svou identitou rozdělená? Není to tak, že existují víceméně dvě možnosti? Tedy chci zachovat jednotnou Ukrajinu, a proto bude neutrálním státem s vlivem Západu i Ruska, nebo se země bude muset rozdělit na „západní“ a východní část...

Jednou historici řeknou jednoznačně (někteří to říkají již teď), že snahy o integraci Ukrajiny v jejích hranicích po rozpadu Sovětského svazu byla chyba velkých rozměrů. V angličtině je na to vhodné slovo „blunder“. Kolik jsme se toho jenom načetli a nadiskutovali o Huntigtonově Střetu civilizací. Ale zdá se, že zbytečně. Huntigton uváděl právě Ukrajinu jako příklad civilizačně rozdělené země. Ve své klasifikaci civilizací uváděl západní Ukrajinu jako součást Západu a východ jako součást pravoslavné civilizace. Ukrajinci nesdílejí společný tisíciletý příběh jako Slováci, Rusové, Poláci, Češi... Byl bych jim dopřál dostatek času, aby se vytvořila jejich hlubší identita, ale nestalo se tak. Ukrajina mohla přežít v křehké rovnováze mezi Východem a Západem, kterou by ale musely Rusko i Západ respektovat. Je třeba říci, že prvních dvacet let ukrajinské samostatnosti to více respektovalo Rusko.

Za pár týdnů budeme opět svědky tohoto rozdělení při sedmdesátém výročí skončení druhé světové války. Na západní Ukrajině je živá tradice zápasu Banderova hnutí po Hitlerově boku proti Stalinovi, na východě je to něco naprosto nepřijatelného. To, co je na východ od Kyjeva, není moje kultura a občas se s údivem dívám na směs pravoslaví a reliktů komunismu. Ještě víc mě ale udivuje víra Západu v to, že dění na Donbasu by mohlo být úspěšně politicky řízené z Washingtonu nebo z Bruselu. To je čirá fantazie a ty se se v politice nevyplácí. Proto si myslím, že Ukrajina v hranicích z roku 1991 nepatří do EU, a už vůbec ne do NATO. A když to říkám, není to projev despektu, ale respektu. Stejně tak to můžu zformulovat tak, že EU ani NATO nepatří na východ od Dněpru.

Jednoznační odpůrci ruské politiky jsou zvyklí říkat, že Ukrajina má právo se svobodně, demokraticky a suverénně rozhodnout, zda chce patřit na Východ, či na Západ. Toto právo respektuji, ale připomínám, že někdy je lepší silou do té volby netlačit. Ukrajinci se podle tohoto práva rozhodovali a výsledkem je občanská válka na Donbasu. Zdá se, že předpokladem úspěšnosti demokratické volby je určitá dějinná a kulturní soudržnost v národě. I toto je mimochodem, myslím, často opakovaná Klausova teze. Mimochodem to samé vidíme v Iráku, kde se Iráčani ve volbách demokraticky rozhodují, ale rozvrat země pokračuje.

Není to navíc tak, že členství Ukrajiny v EU je pro ni nevýhodné – viz asociační dohoda. Ale je nevýhodné i pro nás: proč přijímat nefungující rozpadlý stát se zničenou ekonomikou ovládaný mafiemi, oligarchy, vojenskými bojůvkami...

Otázka vstupu Ukrajiny do EU je v této chvíli už jen hypotetická, protože k tomu v historicky krátké době nedojde. Úkolem pro všechny je zabezpečit mír na Donbasu a ukončit utrpení lidí. Ale jestli se máme bavit čistě hypoteticky, tak Ukrajinu by to nejenom přiblížilo k nám, ale i vzdálilo od Ruska, přičemž lidské, pracovní a rodinné vazby milionů Rusů a Ukrajinců na obou stranách ukrajinsko-ruské hranice by se uměle zpřetrhaly. Ty vazby jsou viditelné na otázce utečenců, kteří utekli z Donbasu před válkou. Zdá se, že se jedná asi o milion lidí, ze kterých výrazná většina hledala útočiště v blízkém Rusku.

Ruský prezident Vladimir Putin před časem řekl, že nejagresivnější politiku na světě mají Spojené státy, protože vyvrátily několik sobě nepohodlných režimů na Blízkém východě, mají desetkrát větší armádu a výdaje na zbrojení než Rusko, mají vojenské základny ve více než stu zemích světa... Co si myslíte o této tezi?

USA se po pádu sovětského bloku ocitly v úloze jediné supervelmoci, která neměla konkurenci. Tak jako se ve fyzice hovoří, že příroda má strach z prázdnoty, a proto se nevyskytuje vakuum, tak ani politika nemá ráda mocenské vakuum. Vždy se najde moc, která to vakuum vyplní. V posledních desetiletích to byla přirozeně Amerika. Nemusí to být automaticky něco zlého. Vždy je třeba klást si otázku, co by vyplnilo vakuum, kdyby se americká moc stáhla. Problém však je, když se supervelmoc tlačí do prostoru, který až tak prázdný není. To je problém rozšiřování NATO.

Druhým problémem je, když se supervelmoc rozhodne využít své možnosti na šíření určité globální ideologie. USA jsou dnes jedinou mocností, která takovou ideologii má. Je to určitá koncepce demokracie a lidských práv, která před půlstoletím vcelku nebyla kontroverzní, ale za poslední čtvrtstoletí nabyla velmi revolučních rysů namířených proti lidské rodině. Co se týče demokracie, připomeňme, že NATO nevzniklo jako nástroj na šíření nebo obranu demokracie. Vzniklo jako hráz proti komunismu. Proto mohlo být členským státem NATO i Salazarovo Portugalsko, ve kterém parlamentní demokracie nebyla.

Třetím problémem je, když se ve jménu šíření demokracie napadne země jako Irák, kde sice forma vlády nebyla zdaleka ideální, ale zabezpečovala jakýs takýs pokoj a stabilitu v zemi. I když je třeba podotknout, že šíření demokracie, respektive osvobození od diktátora jako ospravedlnění invaze do Iráku nastoupilo až potom, co se jiné dva důvody, to jest zbraně hromadného ničení a spojení iráckého režimu s al-Káidou, ukázaly jako iluzorní. Dnes tedy USA v úloze šiřitele globální ideologie vystřídaly Sovětský svaz, který sedm desetiletí šířil ideje komunismu. Pro zajímavost, Rusko dnes takovou globální ideu nemá, jeho ideou je obnova silného ruského státu.