Náhrady podle ní spíše mají být příspěvkem na odluku církve od státu. Podle Evropského soudu pro lidská práva ale může stát přihlédnout k sociální situaci v zemi. K maximalistickým platbám ho nikdo nenutí, a už vůbec ne ústavní soud.

Klíčovým průzkumem ústavního soudu byl navíc zákon o půdě, jehož paragraf  29 blokoval možný církevní majetek do přijetí zákona o tomto majetku. „Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve a náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám, do přijetí zákonů o tomto majetku,“ cituje paragraf 29 Wagnerová. Jak připomněla, toto byl právě paragraf, který byl navržen ke zrušení. „A to ústavní soud odmítl, s velmi dlouhým odůvodněním,“ dodává bývalá ústavní soudkyně, která nyní kandiduje do senátu za Stranu zelených v regionu Brn-střed.

Ústavní soud nahrazoval nečinnost zákonodárců

Soudkyně připomněla, že už dříve se některé farnosti obracely individuálně na ústavní soud s nárokem, že ten majetek je jejich. „V jednom případě ústavní soud dokonce vyhověl,“ konstatuje Wagnerová. Důvodem pro vyhovění byl takzvaný „výčtový zákon“, který se nesprávně označuje za zákon restituční, protože jeho účelem bylo umožnit zejména řádům, ale nejen jim, vykonávat pastorační činnost.

Ústavní soud mohl podle Wagnerové rozhodnout ve prospěch stěžovatele ve chvíli, kdy majetek nebyl zabrán podle zákonů, platných v období od roku 1948 do roku 1990, ale fakticky se ho stát násilně zmocnil. Jak dále vysvětluje, v takových případech vlastně majetek na stát nikdy nepřešel a vlastnické právo farnosti k majetku nikdy nezaniklo. „Ústavní soud proto v takových případech mohl vyhovět,“ říká Eliška Wagnerová.

Ústavní soud však poté konstatoval, že je vlastně nesmysl chodit cestou individuálních žalob, a že je třeba k této matérii přistoupit přes úpravu zákonů. „Ústavní soud by vlastně nahrazoval v těchto individuálních případech vůli zákonodárců,“ říká bývalá soudkyně. „A to si musí upravit ústavodárce sám,“ dodává. Jak dále podotkla, ústavní soud nemůže nařizovat zákonodárci ani poměr mezi naturální a relutární, tedy finanční restitucí. „To je také plně na úvaze zákonodárce,“ dodává.

TÉMA: Miliardy pro církve

Ústavní soud rozhodoval zejména v případech nezákonného „znárodnění“

Stát se navíc nemůže dovolávat takového vlastnického práva k věcem, které získal v rozporu se standardy ochrany základních práv. „To znamená, takové to klasické odnímání (znárodňování) majetku v rozporu s platnými předpisy,“ dodává Wagnerová. Ústavní soud tak rozhodl v těch případech, kdy šlo o nemovitosti, které byly odebrány v rozporu s tehdejšími zákony v rozhodném období po roce 1948, a ke kterým měly církve v tom období prokazatelně vlastnické právo.

Stát by měl brát v úvahu vlastní ekonomické možnosti

Jak Wagnerová připomněla, ústavní soud se odvolával i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), která říká, že „stát, zejména při relutární restituci (finančních náhradách), může vzít v úvahu svou hospodářskou situaci a své ekonomické možnosti, sociální dopady takového rozhodnutí, a podobně,“ říká Wagnerová.

V této souvislosti uvedla Eliška Wagnerová jako příklad Polsko, které se chystalo odškodnit původní vlastníky soukromého bytového fondu pouze dvěma procenty ze skutečné hodnoty. „Tehdy řekl ten evropský soud, že to je opravdu málo, ale zásadně je možné, aby ten který stát zvážil snížení relutárních náhrad s ohledem na své sociální možnosti."

Původní judikát ústavního soudu, že na restituce není ústavní nárok, už dnes neplatí

Český ústavní soud toto vzal v úvahu, nicméně, jak Wagnerová dodává, konstatoval, že finanční náhrady nesmí být v hrubém nepoměru ke statkům, které jsou ve stavu „legitimního očekávání“, tedy kdy mají církve důvod se domnívat, že ten který majetek jim má být vrácen.

Ústavní soud také původně judikoval, že na restituci není ústavní nárok, ale dodal, že nečinnost zákonodárce protiústavní je, a to v případě, že má jeho (zákonodárcova) nečinnost protiústavní následky. V rozporu se svým původním postojem, že v případě procesu restitucí nejde jen o politický záměr, ústavní soud nyní řekl, že jde o „obnovu materiálních záruk k výkonu základních práv“. V daném případě Wagnerová míní, že jde o záruku k výkonu náboženských svobod. Jak říká, soud tím potvrdil, že nejde pouze o činnost pastorační, ale i o vzdělávací či sociální.

Ústavní soud řešil pouze restituce, vyrovnání s církvemi je čistě věcí vlády a zákonodárců

Takto to tedy ústavní soud naposledy vymezil. Nález ústavního soudu však mluví o restitucích. „Ten nález ústavního soudu, o němž mluvíme, ten ano, chápe to jako určité zmírnění křivd a pracuje s pojmem restituce. Nicméně je tu jasně řečeno, že jde o škody způsobené komunistickým režimem. Nejde tedy o křivdy, které mohly být spáchány například v daleké minulosti." Podle Wagnerové je jasně dán předmět úpravy v určitém časovém období.

Wagnerová ale upozorňuje na pokračování textu, který kromě zmírnění křivd spáchaných komunistickým režimem říká „a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi".

Je tedy podle Wagnerové otázka, jak bude vnímána náprava některých křivd v souvislosti s oním vypořádáním majetkových vztahů. Vzhledem k souřadící spojce „a“ jsou to vlastně dvě matérie. "Jedna mluví o vypořádání majetkových vztahů, a ta druhá o zmírnění některých křivd, což je vlastně ta restituční část,“ upřesňuje bývalá ústavní soudkyně.

Pravým účelem tohoto zákona mohlo být možnost platby za odluku

„Ústavní soud se však vyjadřoval pouze k restituční agendě a předmětem přezkumu byl vlastně zákon o půdě, jehož paragraf blokoval církevní majetek,“ připomíná Wagnerová. Nález ústavního soudu se tak podle ní vztahuje výhradně k restitucím. A právě ono „vypořádání majetkových vztahů“ mohlo poskytnout základ pro vyplacení finančních náhrad. „Nemohu to tvrdit, ale mohl to být ten pravý účel,“ říká Wagnerová.

Lze to tedy vnímat i tak, že do restituční části spadají jak naturální tak finanční náhrady, zatímco ve vypořádání jsou ve hře jen finanční náhrady. „To je to vypořádání s církvemi jednou provždy, ona odluka církve od státu. A to je docela jiný účel, než jsou restituce,“ říká Wagnerová.

Jak vysoká má být cena za odluku?

Na první pohled tu tak jsou podle Wagnerové dva účely. „Jeden z nich je to vypořádání vztahů, tedy definitivní odluka církve od státu, kdy ty prostředky zaručují církvi prostředky pro samostatný život bez účasti státu a jeho rozpočtu. A ten druhý jsou ony restituce,“ konstatuje.

Na závěr ale Wagnerová připomněla, že stát má volné pole pro rozhodování tak, aby vzal v úvahu sociální možnosti své země. „Dvě polská procenta by byla opravdu málo, jak řekl evropský soud. Je ale třeba hledat uspokojivou rovnováhu pro všechny strany, a to včetně státu," říká pro ParlamentníListy.cz bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová, která nyní kandiduje v regionu Brno-střed do úřadu senátora.