Náhrady podle ní spíše mají být příspěvkem na odluku církve od státu. Podle Evropského soudu pro lidská práva ale může stát přihlédnout k sociální situaci v zemi. K maximalistickým platbám ho nikdo nenutí, a už vůbec ne ústavní soud.

Klíčovým průzkumem ústavního soudu byl navíc zákon o půdě, jehož paragraf  29 blokoval možný církevní majetek do přijetí zákona o tomto majetku. „Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve a náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám, do přijetí zákonů o tomto majetku,“ cituje paragraf 29 Wagnerová. Jak připomněla, toto byl právě paragraf, který byl navržen ke zrušení. „A to ústavní soud odmítl, s velmi dlouhým odůvodněním,“ dodává bývalá ústavní soudkyně, která nyní kandiduje do senátu za Stranu zelených v regionu Brn-střed.

Ústavní soud nahrazoval nečinnost zákonodárců

Soudkyně připomněla, že už dříve se některé farnosti obracely individuálně na ústavní soud s nárokem, že ten majetek je jejich. „V jednom případě ústavní soud dokonce vyhověl,“ konstatuje Wagnerová. Důvodem pro vyhovění byl takzvaný „výčtový zákon“, který se nesprávně označuje za zákon restituční, protože jeho účelem bylo umožnit zejména řádům, ale nejen jim, vykonávat pastorační činnost.

Ústavní soud mohl podle Wagnerové rozhodnout ve prospěch stěžovatele ve chvíli, kdy majetek nebyl zabrán podle zákonů, platných v období od roku 1948 do roku 1990, ale fakticky se ho stát násilně zmocnil. Jak dále vysvětluje, v takových případech vlastně majetek na stát nikdy nepřešel a vlastnické právo farnosti k majetku nikdy nezaniklo. „Ústavní soud proto v takových případech mohl vyhovět,“ říká Eliška Wagnerová.