Bylo čtvrt hodiny před šestou a sál byl poloprázdný. Ta čtvrt hodina do začátku přednášky populárního sociologa však stačila, aby se zaplnila všechna místa – takových dvě stě, dvě stě padesát lidí.

Nejen "staří" a žádná nuda

A kdo by čekal jen starší generaci, mýlil by se. A kdo by čekal nudu, mýlil by se dvojnásob. Můžete s Janem Kellerem nesouhlasit, můžete se s ním přít, ale nemůžete mu ubrat na vtipu. A i při neradostných vizích se sál nejednou od srdce zasmál.

Jen se Jan Keller s posluchači přivítal, rovnou šlápl do tématu: „Domnívám se, že už nějakých dvacet třicet let se hraje v Evropě a ve vyspělých zemích mimo Evropu o osud středních vrstev. Zhruba sedmdesát procent Čechů, Moravanů a Slezanů patří do střeních vrstev, bráno příjmově,“ zahájil.

„Pod nimi je nějakých až pětadvacet procent nízkopříjmových, anebo lidí pod hranicí bídy. Těch posledně jmenovaných je u nás podle příjmů asi milion,“ podotkl Keller s poukazem, že příjmy jsou nicméně jen jedním z několika měřítek chudoby.

Dřív byla střední vrstva úzká

Z předešlých čísel pak podle Kellera vyplývá, že pět až deset procent domácností je nad středními vrstvami. „Jádrem středních vrstev je to, co už před sto lety rakouský politik a sociolog Karel Renner nazval servisní třídou. Mluvil tehdy o špičkových manažerech soukromých firem – tehdy se jim říkalo jinak – a o vysokých státních úřednících nebo úřednících veřejného sektoru,“ uvádí své posluchače Keller do obrazu.

„Ti lidé se poznali podle toho, že měli relativně vysoké příjmy, velkou míru svobody v rozhodování, vyšší vzdělání a zaručené penzijní zajištění. A za toto všechno museli být naprosto loajální buď k majitelům firem, či k mocenské elitě – to podle toho, kde pracovali,“ vysvětlil Keller s poukazem, že šlo o vrstvu nepočetnou.

Ale po válce, to se to žilo...

Tento stav podle jeho slov trval zhruba do druhé světové války. Na přelomu padesátých a šedesátých let pak přišla obrovská demokratizace školství. „Mluvím o zemích jako je Francie, Velká Británie nebo Německo,“ doplnil sociolog s tím, že díky tomuto stavu začaly střední vrstvy obrovsky narůstat,“ rýsoval sociolog časovou linku.

„Dokonce narostly tak, že to na až sedmdesát procent obyvatel ve společnosti dotáhla i spousta potomků nízkopříjmových kategorií,“ konstatoval Keller. „A tyto střední (podle zmíněného Rennera z počátku dvacátého století servisní či služebné vrstvy) začaly považovat za naprosto automatické, že všichni budou mít vyšší vzdělání, solidní příjmy, perfektní sociální a hlavně penzijní zajištění a velkou autonomii v práci. Tak jako těch pár vyvolených, po první světové válce, kterých bylo velice málo,“ vysvětluje základní kámen úrazu Keller.

Bez důkazů: Opravdu bohatí si řekl A DOST

Myslí si totiž, byť to podle něj nejde dokázat, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ti skutečně bohatí řekli, že už to takhle dál nejde a začalo se stále více mluvit o tom, že společnost si žije nad své poměry.

Zpět do roku 1924

„Prostě si řekli, že kvalitní a vyšší vzdělání, dobré zajištění na stáří a kvalitní zdravotní péče tady nebude pro všechny, ale jenom pro ty, kteří budou naprosto loajální, ostatní si to nezaslouží,“ konstatoval Keller lakonicky. Prostě to, co si začínali nárokovat skoro všichni, si budou muset podle Kellera dotyční zasloužit.

A kdo si žije nad poměry? „To je naprosto jasné – střední vrstvy. Nikdo není tak cynický, aby tvrdil, že si nad poměry žijí ti, kteří jsou pod hranicí bídy. A nikdo není tak odvážný, aby tvrdil, že nad poměry si žijí ti, kteří mají miliardy korun,“ shrnul Keller. A nikdo v sále ani nedutal.

A tady podle sociologa ledacos svědčí o tom, že mocenská elita došla k závěru, že tak rozsáhlou armádu komfortně vydržovaných služebníků k ničemu nepotřebuje. „A že si vystačí se zlomkem populace, tak, jak tomu bylo v roce 1924, když Karl Renner začal spát o služebných vrstvách,“ předložil Keller posluchačům svůj neradostný závěr.

HDP už rostlo málo - bohatí se přestali dělit

A k tomu podotkl, že patrně není náhodou, že k tomuto rozhodnutí došlo v době, kdy začalo klesat tempo přírůstku hrubého domácího produktu. „Když totiž po druhé světové válce HDP v zemích jako je Francie nebo Německo rostlo o pět sedm procent ročně, tak i majetková a mocenská elita měla dost a mohla se podělit s početnými středními vrstvami,“ míní Keller.

„Jakmile se ale od dvou ropných krizí zpomalilo tempo růstu HDP, tak najednou ti úplně nahoře – domnívám se – usoudili, že už nemá cenu se s někým dělit, protože to roste tak pomalu, že se tak tak dostane na ně samotné,“ shrnul Keller a v sále lidé pokyvovali hlavami.

Chcete blíž k nám a sloužit? Zaplaťte si

A v tomto bodě podle Kellera přinesly vládnoucí elity novinku, že totiž zřejmě rozhodly, že budou kasírovat příslušníky středních vrstev. „Střední vrstvy už nebudou dostávat taková privilegia jako dříve. Naopak budou si muset zaplatit za to, aby mohli sloužit. Je to historicky taková novinka, že si někdo musí zaplatit za to, aby mohl zůstat ve služebném postavení. Kdo si nezaplatí, má smůlu,“ poslal Keller do sálu další dávku ne zcela nerealistického pesimismu.

A za co že si budou muset ti, kdo se chtějí v „servisní třídě udržet, zaplatit? Za to, co dříve patřilo k jejich „privilegiím“.