Vypískat přímého účastníka tehdejšího studentského pochodu a vulgárně mu nadávat před malým dítětem, to mi přijde jako dost svérázná oslava svátku svobody a demokracie. Ano, šlo o Václava Klause mladšího. Politika, který si sám nebere servítky a rovněž s oblibou napadá druhé. Jenže ke svobodě přeci nevyhnutelně patří i názory a projevy, se kterými sám nesouhlasím. Od toho je demokratická diskuse, aby se myšlenky tříbily a těm horším se dopřávalo méně sluchu. Nahrazovat tuto diskusi pouličním davem, který bude křikem vynucovat pouze tu jedinou schválenou „pravdu“, je cesta právě opačným směrem, než jakým vykročili studenti 17. listopadu 1989.
Jistě, každý má právo na projev nesouhlasu – třeba právě pískotem a nadávkami. V takové chvíli a na takovém místě mi to ovšem připadá krajně nevhodné a nedůstojné. V tento den bychom měli děkovat, že můžem tehdejším účastníkům, nikoliv vymýšlet, kdo z nich už dnes nesmí. Korunu tomu navíc nasadily následné internetové debaty. V nich jsem se mimo jiné dozvěděl, že Národní třídu je 17. 11. nutno považovat za válečnou zónu a že si VKml dovolil hodně, když si do té války vzal svou dceru. Jestli opravdu míní příznivci tzv. pravdy a lásky měnit významná místa ve významné dny naší historie v bitevní pole, kde budou vítáni jen nositelé těch správných názorů, máme se skutečně na co těšit.
Když nic jiného, tato akce od sebe opět o trochu víc vzdálila oba póly naší čím dál rozdělenější společnosti. Jedni považují podobné chování za vítaný projev občanské angažovanosti, druzí se utvrdili v názoru, že s tímhle opravdu nechtějí mít nic společného. Jak podle vás může tohle skončit? Jedna strana získá ve volbách o trochu víc a začne klackem státního aparátu mlátit po hlavě tu druhou. V dalších volbách se to možná otočí. Bude líp? Komu?
Mnohým správně vadí, že se z politiky vytrácí slušnost a normou se stávají vulgarity a hrubost. Svádí se to na „populisty“, ale je vidět, že to mnozí chápou stylem „když smí oni, tak já taky“. Přál bych si, abychom si včas dokázali říct, že tohle nikam nevede a že obyčejná lidská slušnost je ctnost a nikoliv slabost. A nejen si to říct, ale i se podle toho chovali.
Navrhuji jednoduché kritérium, jak na to. Zkuste si vždy představit sami sebe na druhé straně. Líbilo by se vám, kdy někdo pískal a nadával na vás? Vždyť jsme se to přeci učili už jako malé děti – co sám nechceš, nečiň jinému.