Jestli něco ohrožuje náboženský smír v Evropě, tak je to právě tenhle rozsudek. Po sociálních sítích koluje spousta nesmyslů, ale tohle je zjevný důkaz, že výsady svobodomyslných Evropanů jsou pod záminkou multikulturního soužití skutečně omezovány. Nic lepšího si takzvaní "ukřičení populisté" nemohou přát.

Skutečná svoboda slova totiž vyžaduje i schopnost vyrovnat se s tím, že někdo jiný tu svou používá způsobem, jaký nám nevyhovuje. Jak glosoval Ron Paul, nemáme ji proto, abychom se bavili o počasí. Takto se vyvinula naše západní demokratická civilizace. Jsou politici, kteří tvrdí, že teď je třeba se toho vzdát, a diví se, že se to lidem nelíbí a instinktivně se tomu brání. Vzniká živná půda pro konspirační teorie a čím dál extrémnější postoje.

Jistě, řadu dílčích omezení jsme už dávno implementovali. Listina základních práv a svobod v podstatě říká, že svoboda slova je vždy zaručena – s výjimkou případů, kdy zaručena není. O tom, kdy jde „o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“ [1] lze vést nekonečné spory.

Čím víc však bude mít seznam Věcí, které ve veřejném zájmu nesmíte říkat položek, tím méně svobody bude, a tím víc poroste tlak na další omezování. Vždycky se najde dobrý důvod, proč ten či onen názor zakázat. Co třeba pod trestem vězení zakázat popírání globálního oteplování? Vždyť jinak hrozí zničení planety! Nebo pojďme kriminalizovat lidi, kteří chtějí vystoupit z EU, mimo EU hrozí barbarství a Rusko. Zakažme vtipy na blondýny, na židy a na cikány, posilují předsudky a někoho by mohly urazit. Trestejme lidi, kteří říkají, že daně jsou krádež, takoví přeci ohrožují existenci státu...

To je úplně špatně. Naopak by mělo být povoleno říkat co nejvíc věcí a nositele těch „hloupých“, „zlých“ a „nebezpečných“ názorů má na okraj vykázat sama společnost prostřednictvím kvalitní veřejné debaty. Názory ohrožující svobodu je třeba důsledně odmítat, ale ne z pozice síly, kdy jejich hlasateli hrozí pokuta či vězení, nýbrž důslednou obranou její podstaty. Každý má mít právo dělat co chce, věřit čemu chce, a říkat co chce, pokud tím bezprostředně neohrožuje a neomezuje druhé. Pokud si za tímhle dokážeme jako společnost stát, nemusíme se bát žádných extremistů. Pokud budeme ze strachu o svobodu své životy sami omezovat, stanou se brzy extremisté z nás.

[1] LZPS, článek 17, bod (4)