Je to jen cesta od slibů občanům, přes ústupky koaličním partnerům k jakémusi dokumentu, na základě kterého si koalice sama sobě odsouhlasí to, na čem se dohodla, nebo spíše k čemu se za skřípění zubů zavázala. Jeho naplňování a dodržování není pak naprosto podstatné a není podstatné ani to, jestli vyhovuje voličům (jedno kterým), ani jestli se s ním ztotožní a budou jej podporovat i nekoaliční síly ve sněmovně. Podstatné jenom je, aby jak ono vládní prohlášení, tak jeho následné naplňování či nenaplňování neohrozilo koaliční projekt jako takový a tudíž ovládání jednotlivých ministerských a ostatních postů.

Nejinak tomu asi bude i v případě nové koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL.  Naše politika totiž trpí jednou zásadní chorobou. Ta se projevuje tím, že v podstatě žádná vítězná strana neměla a nemá odvahu sestavit menšinovou vládu a předstoupit před Poslaneckou sněmovnu s programovým prohlášením, které bude stravitelné hlasující většině. A ostatní „nevítězné“ strany nemají tolik sebereflexe a státotvornosti, aby svou porážku uznaly a byly ochotny podpořit ve vládním prohlášení alespoň to, co samy voličům slibovaly. Takže lepíme koalice a jak to zatím vždy dopadlo, nemusím asi připomínat. Proto i ona následná reálná politika není něčím, co by se blížilo přáním a potřebám občanů, ale něčím, čím si úzká skupina osob navzájem vyhovuje a čím se drží v šachu. A když se do toho montuje ještě i hlava státu a klade si různé podmínky, tak už to je opravdu na hony vzdáleno tomu, co strany svým voličům naslibovaly. I když požadavkům prezidenta na odbornost jednotlivých ministrů plně rozumím.

Koalice má ale i jednu naprosto nespornou výhodu. Nikdo nenese odpovědnost, a když se něco nezdaří nebo občanům nelíbí, tak za to vždy mohou koaliční partneři. Nová koalice a její vláda by se ale měla především poučit z chyb těch předchozích. Třeba právě tolik kritizovaná Nečasova vláda jich udělala hned několik. Tou možná největší bylo povýšení koaliční smlouvy na cosi posvátného a nedotknutelného. Odpověď na námitku “tohle děláte špatně” pak byla vždy shodná “musíme plnit koaliční smlouvu”. Další chybou určitě byla snaha převálcovat za každou cenu opozici. Je možné, že i to vedlo ke konci tohoto spojenectví a ke ztrátě většiny. A už jen zcela poslední poznámka na závěr. Udivuje mě, že politické strany účastnící se na koaličním projektu tak obtížně hledají své minstry na některé pozice. Měl jsem vždy za to, že každý z politických subjektů (bez ohledu na to, zda skončí v koaličním či opozičním táboře) má v tom jasno a má na tyto pozice připraveny příslušné odborníky. Ne, že je začne hledat (či s nimi žonglovat) až v okamžiku, kdy uspěje ve volbách. Ale asi jsem stále ještě značně naivní. Zajímavé je, že nejslabšímu koaličnímu partnerovi byly ze strany faktických vítězů voleb (míněny oba dominující subjekty) nabízeny právě ty rezorty, pro které tak zoufale sami hledali do poslední chvíle své vlastní lidi.

Začínat nový rok v podstatě takto pesimisticky není určitě dobré. Takže nezbývá než si přát to, že se ve všem (nebo alespoň v něčem) výše zmíněném mýlím a že nás čekají jen a jen růžové zítřky. Kéž by. Nejčerstvější účelové protlačování špatného služebního zákona mě ale staví zpátky na zem.

Miroslav Krejča

leden 2014