V minulých dnech rozhodl Nejvyšší soud Jihoafrické republiky o zrušení zákazu obchodování s výrobky z rohoviny nosorožců. Rozhodnutí jako vždy rozdělilo veřejnost do dvou táborů. Na jedné straně její část rozhodnutí vítá, na druhé straně část s rozhodnutím nesouhlasí a obává se jeho důsledků na stav populace nosorožců v jižní Africe.
Argumentace prvních je založena na faktu, že legalizace obchodu povede ke zvýšení nabídky rohoviny na trhu, tím k poklesu ceny a tím také k menšímu zájmu o vystavování se riziku nelegálního lovu. Argumentace druhých odporuje tím, že naopak povolení obchodu zvýší dále zájem o tuto komoditu a nosorožci budou vystaveni daleko většímu tlaku ze strany legálních i nelegálních lovců, než tomu bylo dosud.
Nepovažuji se za soudce obou argumentujících skupin, doplním však zajímavý fakt, že v jižní Africe (kam patří kraj na jih od řeky Zambezi) žije okolo 80 % populace nosorožců, přičemž v samotné Jihoafrické republice žije okolo 20 000 tzv. bílých nosorožců (nosorožec tuponosý) a 4 500 tzv. černých nosorožců (nosorožec dvourohý).
Rozhodnutí Nejvyššího soudu uvítali nejvíce zástupci soukromého Sdružení chovatelů nosorožců, kterým poskytuje další možnost (vedle poplatkového lovu a vstupného za návštěvu soukromých rezervací) krytí nákladů spojených s jejich chovem. V soukromých chovech je přitom zhruba 20 % nosorožců žijících v Jihoafrické republice, 80 % jich žije ve státních národních parcích a na jiné státní (veřejné) půdě.
Soukromí vlastníci, z nichž největším je John Hume se zhruba 1 400 nosorožci na svém ranči, slibují další zvýšení zájmu o chov nosorožce a tím zaručují jeho přežití. Ne všem se samozřejmě líbí, že budoucnost nosorožce je spojena s chovem na soukromých farmách.
Ať tak nebo onak, obchodovatelnost rohoviny zvětšuje celkový zájem o ochranu nosorožce jako druhu u všech zainteresovaných osob s výjimkou pytláckých gangů a generování příjmu z managementu nosorožce může zvyšovat i možnosti jeho ochrany – v soukromých chovech stoprocentně, na veřejné půdě je to jako vždy otázka „širších“ preferencí.
Naše prase žádnou cenu nemá. Poplatkový lov je zanedbatelný, majitel pozemků o využití zvěře na nich žijící nemůže rozhodovat a tak jeho stavy závisí na libovůli lidových myslivců. Ti sice mohou střílet divoké prase na potkání, ve dne v noci, naštěstí pro prasata však lov není tak jednoduchý a lidoví myslivci zpohodlněli. A pak čteme naříkání, jak se nám prasata rozmnožila a jak nám narušují náš veřejný prostor nebo ukusují z majetků zemědělských družstev.
Dlouhodobě zastávám názor, že současný stav managementu zvířat v naší přírodě není ani z hlediska ochrany, ani z hlediska ekonomického využití, udržitelný. Tzv. myslivecké dělení na zvěř škodnou (rozuměj to, co má drápy nebo pařáty a co myslivec může střílet na potkání) a zvěř lovnou (to, co je obhospodařováno dle zákona o myslivosti) je zcela nehorázný přežitek lidové myslivosti komunistické éry. Má-li být zajištěna ochrana přírody a ochrana živočichů v souladu se zájmy veřejnosti i majitelů pozemků, měl by významně vzrůst význam poplatkových lovů, z nichž by měly prospěch zainteresované osoby, jímž území, kde zvířata žijí, náleží. To jsou obecní úřady, České lesy, soukromí pozemkoví vlastníci, soukromí vlastníci lesů. Jsme sice malá země a asi nejsme schopni vytvořit lovecké koncese podobné těm, jaké existují v Jihoafrické republice nebo v Bečuánsku, přesto si myslím, že je možné, aby místo současných roztroušených honiteb vznikly větší, celistvé lovecké revíry, v nichž by se o stav zvířat staral majitel nebo sdružení majitelů, a to převážně na základě poplatkového odstřelu za stanovené ceny. Přírůstek zdrojů do relevantních pokladen by vedl k zájmu o udržení zvířat v příslušných lokalitách a k takovému managementu, aby byl zajištěn jak udržitelný rozvoj obhospodařované krajiny, tak i soukromé hospodářské zájmy vlastníků jednotlivých částí revírů.
Velká zvířata v Africe včetně nosorožců snad budou zachráněna jen díky tomu, že dostala svojí cenu, ať již ve formě safari businessu nebo poplatkových lovů. Bylo by na místě přijmout i u nás osvícenější postoj k přírodě než jsou výzvy k drastickým nájezdům na divoká prasata a nezřízené kanonádě do nevinných živých tvorů, kteří pouze doplácejí na to, že jim náš způsob hospodaření vytvořil vhodné životní podmínky. Diskuse o novém zákoně o myslivosti by se rozhodně měla ubírat tímto směrem a měla by rozeznít umíráček současné lidové myslivosti.
