Jdu po ulici a u toho míjím plné výlohy se spoustou zboží, které nikdo nekupuje a davy lidí bez výrazu, většinou se sluchátky nebo zírající do mobilu. Jako kdyby tam vůbec nebyli. Nedivím se, ono není moc se na co koukat. Zastavuji u jedné z výloh. Nabízí mi ke koupi 2+1 na okraji Prahy za 5 290 000,- Kč. Otřesu se nad tou cenou, která by pro mě znamenala hypotéku do konce života.
Sleduji mladíka, který je podle pohybů na dojezdu perníkové dávky a žebrá peníze od kolemjdoucích, kteří ho bez výjimky ignorují. Proudy lidí směřují kvapem dál, hlavně být co nejrychleji z ulice. Několik bezdomovců, kteří se tu okolo také motají, tu možnost nemají. Jeden z nich mi připomíná pána, se kterým jsem se zapovídal dnes v parku u stromu, kam jsme se oba rozhodli jít vykonat malou potřebu. I mě donutily okolnosti – v jistém fastfoodu totiž musíte použít toaletu než zaplatíte objednávku. Nebo si pak objednat znovu, když se vám chce později. To abyste dokázali, že nejste chudák, který jen přišel zneužít jejich sociální zařízení.
Jak tak sleduji cvrkot, kladu si otázku, co se to s tou naší společností stalo. To, že si nemůžu bezplatně dojít na toalety v restauraci, kde jsem zákazník, to je jen taková nedůležitá malichernost. Jen špička ledovce celého systému, který se snaží o maximalizaci zisku za každou cenu, bez ohledu na lidi. Kdy ale nastal ten zlom, že věci, které jsou naprosto alarmující, jsou společností všeobecně přijímané jako norma?
Člověk si prostě asi časem zvykne na všechno. Na lidi bez domova umírající na ulici, na drogami zničené existence. A také na to, že současná vláda s tím nic neudělá. A už to od ní ani nikdo nečeká. Lidé si zvykli, že takhle věci prostě jsou. Nasadí si sluchátka, čumák přilepí k obrazovce svého smartphonu a kvapí do své sociální bubliny.
Přicházím k budově ve vnějším centru a něco mi říká, že jak ten den hezky začal, tak stejně bude i pokračovat. Zvláště pokud jako odborář jednáte s nadnárodním gigantem, jehož primárním cílem je odvést z naší země co nejvíce peněz na dividendách (ročně je to celkem skoro 300 miliard korun). Nejspíš se ani tento rok nepovede vyjednat navýšení mezd nad normu určenou zákonem. Nu což, alespoň nás může těšit pocit, že máme v naší zemi dostatek levných banánů. Ty nám (snad) nikdo nevezme.