Co se týká kvality dálnice u nás, mohu posuzovat jen poměrně novou dálnici od Plzně do Rozvadova s dálnicemi německými a belgickými a vychází mi, že kvalita naší dálnice je stejná s tou německou. Tedy ono to tak logicky musí být, když ta naše je 3x dražší, než ta německá. Zaujalo mě ale, že německé dálnice mají převážně 3, někdy i 4 jízdní pruhy v každém směru, kdežto ty naše pouze 2, do kopců někdy 3. Německé dálnice jsou o hodně starší a proto se tam více úseku opravuje, ale vždy tam zůstávají nejméně 2 pruhy otevřené a jedete pořád, jen trochu pomaleji. Belgické dálnice se více podobají naší D1. Sice většinou také 3 pruhy jako v Německu, ale samá díra jako u nás. A když opravovat, tak z gruntu. Zavřou se dva pruhy ze tří a vytvoří se dopravní zácpa. No prostě jako u nás.
Do Bruselu jsme dorazili poměrně brzo, ale trochu jsme tam bloudili, navigace nemajíce, takže nakonec se dá říci, že jsme tam byli vlastně včas. Podle mapy, vytištěné z Google, jsme docela snadno našli správnou čtvrť, pak i správnou ulici a hotel. V něm jsme se dohodli s personálem, že si tam uskladníme věci (pokoje jsme měli rezervované až od odpoledne) a nastal problém se zaparkováním. To ubytovací zařízení se sice hrdě nazývalo hotelem, ale byla to taková hodně dobrá ubytovna a vlastní parkoviště neměli. "Zaparkujte někde na ulici", řekli nám. To je hezká rada, ale zkuste zaparkovat ve městě, kde jste poprvé v životě, kde dopravní značky jsou vám povědomé, ale přesto jsou o dost jiné a všechny dodatkové tabulky jsou psány francouzsky a vlámsky. A navíc neřídíte normální osobák, ale pojízdnou stodolu a ještě to není vaše a jakékoliv poškození nepřipadá v úvahu. Tak jsme nejdříve vyslali zvědy do všech světových stran, zda někde nenajdou místo vhodné k zaparkování. "Našli moji rádcové? Našli? Nenašli." mohl jsem jen smutně zarecitovat větu z pohádky Pyšná princezna a rozjet se na průzkum po okolních uličkách. Nakonec jsme našli ulici, kde bylo na značce cosi jako "neplacená zóna" a bylo tam dost velké místo na zaparkování naší stodoly. Bylo nám sice trochu divné, že všechna ostatní parkující auta mají za sklem jakousi kartičku s razítkem, ale došli jsme k závěru, že to jsou místní a mají prostě "nějaké parkovací výhody". Mýlili jsme se, samozřejmě.
Byl pátek a na ten den byla v našem programu návštěva Evropského parlamentu a setkání s Larsem Christianem Engströmem, europoslancem za švédskou Pirátskou stranu. Na místo jsme dorazili metrem a načerno. Sice se mi to vůbec nelíbilo a bál jsem se, že budu odchycen bruselským revizorem, ale nestalo se. Možná to bylo víkendem a tím, že díky silným odborům během víkendu v Belgii pracují jen malí soukromníci, ale žádného revizora jsme nikde nezahlédli. Ovšem snahu jsme měli, opravdu jsme si chtěli koupit lístek, ale nevěděli jsme kde a lístkové automaty braly jen mince, které jsme neměli, nebo jakési speciální platební karty. V tomhle ohledu to mají Belgičané stejně "promyšlené" jako většina českých a moravských měst. Cizinec nemá šanci být poctivý, obzvlášť o víkendu.
Parlament jsme snadno našli, i místo setkání a Švéd byl velmi příjemný člověk a, což jsem ocenil zejména já, mluvil velmi srozumitelnou angličtinou. Když se shromáždily delegace všech pirátských stran, šli jsme pod jeho vedením na prohlídku té evropské instituce. Hezká budova, hezký interiér. Pro kritiky musím uvést, že jsem tam žádný přepych neviděl. Hezké, účelné, ale ne přepychové. To mnohé naše instituce v tomhle směru hřeší mnohem víc. Nejprve nás jakýsi euro úředník-průvodce informoval o chodu Evropského parlamentu, o zásadách jeho fungování atd. Pak převzal slovo pan poslanec Engström a poreferoval nám o tom, co všechno dělá on a druhá švédská pirátská poslankyně Amelia Andersdotter pro pirátské hnutí a jaké další kroky mají v plánu. Pak jsme si prohlédli zasedací místnost Evropského parlamentu a dozvěděli se například takovou zajímavost, že na rozdíl od národních parlamentů, kde vládnoucí strana nebo koalice soupeří s opozicí, tam tohle neplatí. Žádná opozice tam totiž není a každá věc se posuzuje jen podle názoru každého jednotlivého poslance na její prospěšnost či škodlivost. Jak by řekl politolog: napříč politickým spektrem. Neplatí tedy, že poslanci stran levice se nikdy neshodnou s poslanci stran pravice, jak je tomu u nás. V Bruselu se posuzuje věcně, bez ohledu na stranickou příslušnost, je to naprosto běžné a lze to dohledat i v záznamech o hlasování.
Zpátky na hotel jsme jeli tramvají a opět po pirátsku. Na té tramvaji mě zaujala jedna věc a to, že dveře mají uprostřed sloupek a jsou poměrně úzké - tlouštíci mají problém. Proto pan Paroubek nikdy nemůže být zvolen do žádné bruselské instituce - nevešel by se do tramvaje. V hotelu jsme "smyli prach z cest", většina výpravy šla ještě do jakési hospody na večerní přátelské posezení delegací a já a druhý řidič jsme upadli do bezvědomí. K večeru jsme se vzbudili a že půjdeme na to setkání také. Rychlý pohled do Google mapy v notebooku (WiFi v hotelu fungovala) a vyrazili jsme. Hloupě jsem se spolehnul na orientační schopnosti mého kolegy. Nabral bohužel špatný směr a asi po hodině chůze jsme na orientační mapce na zastávce autobusu zjistili, že jsme někde úplně jinde, což jsem jako absolutní nesportovec a "člověk sedící" (u počítače) komentoval nepublikovatelnými výrazy. Stejnou cestou jsme se tedy vrátili a zbytek naší výpravy zastihli už na pokojích.
Druhý den probíhalo vlastní jednání pirátských stran, ale to je na samostatný článek. Na svoji obhajobu musím říci, že na ten den jsem si již celodenní tramvajový lístek koupil. Zeptal jsem se, kde se taková věc kupuje a zjistil, že v podstatě v jakémkoliv malém krámku. V trafice, v drogerii, v zelenině, prostě všude. Možná to prodávají i ve velkých obchodech a supermarketech, ale ty jsou o víkendech zavřené, protože odbory jsou odbory a to by tak hrálo, aby chudák zaměstnanec byl o víkendu zlým kapitalistou nucen pracovat. Tak pracují jen majitelé malých obchůdků, povětšinou jakékoliv jiné národnosti než ryzí Belgičané. Jednání jsem se střídavě účastnil a neúčastnil, ale jen jako dokumentarista. Většinu doby jsem pokuřoval v předzahrádce hudebního klubu (kde se to konalo) a klábosil s nedelegáty z jiných zemí. Kupodivu jsem zjistil, že ačkoliv moji angličtinu hodnotím jako pretty poor (pěkně mizernou), tak když všude kolem zněla angličtina, nakonec jsem byl schopen se domluvit i já a dokonce jsem většinu i rozuměl.
Pirátské hnutí v jiných zemích je hodně podobné tomu českému a to i složením členů. Nejsou tam jen mladí počítačoví šílenci, ale i lidé přes padesát a různých profesí. Všem jde o svobodu informací o revizi autorských práv s ohledem na současné technické možnosti, hlavně internet, o zamezení zbytečného sledování osob a bezdůvodné narušování jejich soukromí, o omezení farmaceutických patentů a zrušení či nezavedení těch softwarových. Ve všech zemích jsou prostě lidé, kteří si uvědomují snahy vlád a korporací o předělání svobodných občanů na poslušné ovce.
Poslední den, v neděli, proběhlo vlastní ustavení PPI a volba členů předsednictva. Byli zvoleni následující lidé: Jerry Weyer - spolupředsedající - Lucembursko, Gregory Engels - spolupředsedající - Německo, Nicolas Sahlqvist - pokladník - Švédsko, Joachim Monch - vedoucí kanceláře - Německo, Jakub Michálek - člen výboru - Česká republika, Aleksandar Blagojevic - člen výboru - Srbsko, Bogomil Shopov - člen výboru - Bulharsko.
