Teď nahlíží neotřele i pod krustu jiného ze žhavých témat:
„Nad ostrým konfliktem na Ukrajině se nelze ubránit údivu. Vyslovených banderovců tam přece nakonec až tak moc není “ („i když se vezme v potaz jejich agresivní propaganda“).
Kde se pak bere tak „kategorická intolerance k odlišným názorům?“ „Komu a čím vadí tolik ruština?“ Proč tolik „rusofobie, demolující Ukrajinu přímo před našima očima?“ Ty „masové vraždy, mající velkou část populace očividně zastrašit“? „Kde se to všechno vzalo?“
„Odpověď, jak už to v podobných případech bývá, leží daleko za hranicemi Ukrajiny.“ Je „mnohem hlubší a pozoruhodnější“. V poslední instanci souvisí se „dvěma formami moci“. Prvou je „holá síla, moc zbraní, přímého násilí“. Druhou – „moc peněz“. „Peníze nad holou silou obvykle vyhrávají, přesněji řečeno ji vtahují do svých služeb.“
„Existuje však i třetí, konceptuální síla. Lidé se s ní v každodenním životě obvykle nestřetávají, vyhrává však i nad mocí peněz. Je to moc, vymezená jakýmsi obecně uznávaným právem a respektovaná všemi, dokonce i těmi, kdo s ní nesouhlasí.“
„Může jít o moc císaře či krále“ („pomazaného přímo od boha“), o „moc peněz, coby sakrálního principu (protestantismus)“ - a konečně i o „moc spravedlnosti“. „Síla SSSR spočívala právě v tom, že světu nabízel jednu z forem spravedlnosti.“ A „dokud v ní neztratil víru, byla síla SSSR nezlomná, třebaže měla velice vážné nepřátele“.
Dnešnímu světu „vládla ještě velice nedávno jen jedna konceptuální moc“. Ta „založená na ´liberálních hodnotách´. Do uvozovek jsem ji nedal náhodou: základní hodnota liberalismu, ´svoboda´, totiž předpokládá, že si její adepti volí svou hodnotovou bázi samostatně, a ´tolerance´, coby další nosná hodnota, společnosti zakazuje tu hodnotovou orientaci zkoumat.“ Právě „v tom spočívá i zdroj ataků na země s tradičním hodnotovým modelem“ (už třeba za to, že „nehodlají podpořit propagaci homosexuality“).
„Liberální konceptuální moc má však ještě jeden důležitý apendix, bez nějž podobný model není s to existovat. Jde o způsob, jímž kontroluje sociální jednání, který absenci morálky (tedy pojetí toho, co je dobrem a co zlem, založené na tradičních hodnotách) nahrazuje státní kontrolou (prostřednictvím zákona) a právem silnějšího. Tedy toho, kdo má víc peněz.“
„Peníze mají zásadní význam i v tomto směru – v liberální společnosti se řeší všechno alokací peněz (neboli monetizuje, jak se tomu dnes u nás říká). Monetizují se i čistě společenské mechanismy typu místních referend a diskusí“ („mechanismem, nazývaným ´píár´ od anglického ´public relations´“).
„Problém dnešního světa spočívá v tom, že mechanismus redistribuce peněz v rámci liberálního konceptu přestal fungovat.“ To ovšem „začíná demontovat i celý systém sociálního řízení světa, založený na banálním schématu: ´my vám dáváme peníze za to, že uznáváte naše právo psát zákony a jste připraveni je pak plnit´. Pokud nám ovšem peníze nedáváte, co je nám potom do vašich zákonů?“
Úplně „bez jakýchkoli pravidel však svět žít nedokáže“. Tím snáz logicky „zvedají hlavu představitelé starých koncepcí moci – a objevují se i koncepce nové“.
„V případě Ukrajiny to je jako na dlani – ´štěstí´, naslibované liberály, se nekoná (kromě švindlů typu asociace s Evropskou unií), což lidi, mající nejvíc rozumu, vrací ke konceptům spjatým se spravedlností.“ Nejenom v pojetí, vlastním ruské mentalitě, ale i mnohem „širšímu euroasijskému prostoru“ (jak se „naposled sjednotil v socialistickém společenství“).
V samotném „Rusku se sice za časů oligarchiátu a ´prichvatizátorů´ o spravedlnosti nesmělo ani mluvit, dnes se však situace, jakkoli velmi pomalu, začala měnit a právě Putin se s těmito změnami začal asociovat. Sám mimochodem vůbec nevylučuji, že právě tato asociace je i motivem naprosto nesmiřitelné protiputinovské propagandy. Ať tak či onak, lidi to začalo táhnout právě tímto směrem.“
Doba však nahrává i „jinému konceptu, který nesjednocuje, ale rozděluje, tomu tvrdě nacionalistickému. Z pohledu USA a liberální západní Evropy (kde jsou, jak to ukazuje příklad Francie, i jiné síly), třesoucích se ze sjednocujících tendencí v Eurasii strachy (bojí se jich mimochodem i Čína), jsou fašisté mnohem lepší, než jakékoli proruské síly.“
Právě „proto dnes v Kyjevě nacionalisté spolupracují s liberály (jakkoli se ti druzí snaží ty první dohnat na porážku)“. To, co se „děje na Ukrajině, je následkem rozpadu liberálního konceptu moci“ - a „vzniku nových (přesněji řečeno renesance starých) konceptů“.
„´Arabské jaro´ je z téže opery – díky odlišným dějinám i aktérům však probíhá jen trochu jinak. Vyšší je tam i míra agresivity, protože politický islám právo současné civilizace na to, že by reprezentovala jakoukoli spravedlnost, neuznává z principu“ (a „je v tomto směru obdobou komunistů z konce 19. – počátku 20. století“).
Samotné „Ukrajině se tak k dohodě podle všeho dospět nepodaří“. „Liberální impérium už žádná renesance nečeká (je to můj osobní názor, opřený však i o ekonomickou teorii. Alternativní názory, jakkoli mají podporu většiny ´expertů´, seriózní argumentační základ postrádají, jsou to jen ´přání otcem myšlenky´, a nikoli reálné analýzy).“
„Mám za to, že se Ukrajina nakonec rozpadne, ne však tak, že z ní odejde jihovýchod, ale nacionalistická Halič.“ Právě proto, že jde o střet „pojetí moci – a takové obvykle vyhrává konstruktivnější model“.
„Nacionalismus má s konstruktivním přístupem problém.“ Halič sice „není Německem z 30. let“. Než se to „vyhraje, liberálové ovšem prolijí ještě spousty krve“.
