V jeho pohledu byl přijat na milost jen František Kriegel, lékař a španělák, muž nepochybně statečný a zocelený životem. A stálý ve svých životních postojích. Václav Havel svého času žasl, že po tom, co prožil Kriegel trvá na svém komunistickém přesvědčení. Nevěděl, že být komunistou, skutečně být komunistou, není jen věc názoru, ale že to je životní styl, který zasahuje do každého zákoutí osobního i veřejného života. To nepochybně neví ani Miloš Zeman.

A tak ohodil shazovačným soudem Oldřicha Černíka, Josefa Smrkovského, Alexandra Dubčeka a dokonce i presidenta republiky, armádního generála Ludvíka Svobodu. Pěkně popořadě: Oldřich Černík byl mimořádně schopný člověk s manažerskými schopnostmi. Kolik máme dnes takových? Černík svým názorům zůstal věrný po celý život. Byl tedy nejen schopný, ale i názorově konzistentní. A takoví lidé v české politice dnes téměř nejsou. Josef Smrkovský, o kterém historik Václav Vrabec napsal, že vybočil z řady. Už svou účastí na vedení Pražského povstání ukázal, že mu nechybí odvaha. Stal se politikem, který ztělesňoval nového ducha otevřenosti, toho, že se s národem musí mluvit a jednat otevřeně a čestně. Snažil se o to, byť to bylo něco tak nového, že to občas skřípalo. Alexandra Dubčeka jsem poznal ve Federálním shromáždění a byl jsem možná poslední, kdo s ním měl dlouhý osobní rozhovor. Byl prostý, ale ne hloupý. Měl pevné morální zásady, kterých se držel (odmítl například podepsat lustrační zákon) a citovost, která mu získávala partnery. Pamatuji si, jak vyjádřil pevné odhodlání využít své kontakty v zahraničí a všechen svůj vliv na prosazení referenda, v němž, jak byl přesvědčen, rozdělení státu nemůže projít. Ohlédl se a řekl mi: „A ja sa nazdávam, že že čas na naše myšlienky eště len príde.“ Znovu se podíval kolem, protože to, co dodal, mělo patřit jen mně: „Hlboko v srdci som zostal komunistom.“ To je jiný postoj, než v pamětech, které redigoval Jiří Hochman a kterým moc nevěřím.

Ale hlavně mne rozhořčilo, že Zeman odsoudil i Ludvíka Svobodu. Byl to voják, který v bojích o naši svobodu prošel pešky se zbraní v ruce velký kus Evropy. Legionář, masarykovec, nakonec komunista. Člověk, který dobře věděl, že se Sověti s odpůrci moc nemazlí. A přece odmítl legalizovat dělnicko-rolnickou vládu s poukazem na mínění národa. A letěl do Moskvy, aby  přivezl naše internované představitele zpět. Hrozil údajně i sebevraždou, pokud mu Sověti nevyhoví. A ti si byli jisti, že starý voják nežertuje. Měl jsem to štěstí, že jsem spolupracoval s Vladimírem Janků, který byl v roce 1968 v čele jeho kabinetu. Byl i se svým šéfem v Moskvě. Vladimír mi vyprávěl obšírně o těchto jednáních a jak se kdo při nich choval. Příznačné je, že nikdo z takzvaných historiků o jeho svědectví neměl zájem. Z jeho líčení jsem pochopil, že mé dojetí při Svobodově smrti a pohřbu bylo zcela na místě. Byl to velký člověk, který byl odolný fyzicky i duševně vůči tlakům a uměl spojovat lidi, zatímco Zeman je spíše rozděluje. Z nesourodového shluku dal dohromady bojeschopnou jednotku. Díky za vše, pane presidente Svobodo. Kéž by současný president měl aspoň část Vaší osobnostní síly.