Učinil to podobně i ve svém článku pro Lidové noviny (Kdy odejdou Češi z Afghánistánu?, LN 18. 7.). Náhle zapomněl na to, že to byla právě vláda vedená sociálními demokraty, která rozhodla o vyslání našich vojáků do Afghánistánu a která nabízela naši pomoc spojencům v boji proti teroristům.

Jako premiér se Jiří Paroubek alespoň na oko snažil spojenecké svazky respektovat, ale pak najednou otočil. Stal se z něj koňský handlíř, jak například ukazuje jeden jeho citát: "Myslím, že nám jde o to, abychom byli ujištěni panem premiérem, že s námi bude seriózně jednat na nějakém kompromisu – poplatky ve zdravotnictví versus zahraniční mise." To řekl v lednu 2009 poté, co v prosinci 2008 jeho ČSSD odmítla podpořit mandát pro české vojáky v Afghánistánu a kdy naopak nově zvolený americký prezident Obama, jehož se Jiří Paroubek rád dovolává, žádal spojence o navýšení počtů vojsk. Handl třicetikorunového poplatku za podporu plnění spojeneckého závazku tehdy vyvolal obavy spojenců v NATO ohledně naší spolehlivosti a zásadovosti. Jiří Paroubek se však vůbec nestyděl.

Bývalý předseda ČSSD ve svém článku z minulého pondělí zmateně smíchal Švejka a Krkonošské pohádky s cílem zpochybnit českou vládu namísto toho, aby předložil kvalifikovanou analýzu našeho zapojení v Afghánistánu. Místo aby povzbudil a ocenil naše vojáky, nazývá jejich působení vojenským dobrodružstvím!

Pět principů našeho angažmá

Co se zahraniční politiky týče, není tedy zapotřebí brát "zmateného" Jiřího Paroubka příliš vážně a dalo by se zde skončit. Ale téma Afghánistánu a účasti České republiky v operaci Severoatlantické aliance je příliš významné, aby skončilo u pana Paroubka. Nastíním proto několik principů, kterými se české angažmá v Afghánistánu řídí a bude v nejbližších letech řídit. Zaprvé: Česká republika je součástí širšího úsilí mezinárodního společenství o stabilizaci střední Asie a především snahy zajistit, aby z ní nevycházely hrozby pro naši zemi. Náš příspěvek je adekvátní našim širším zájmům i možnostem. Zadruhé: klíčové pro nás je a musí být spojenectví v Severoatlantické alianci. Pro země naší velikosti je zárukou bezpečnosti.

Vzhledem k obecné (ne)ochotě přispívat na obranu je toto spojenectví naprosto zásadní. Afghánistán je spojeneckou operací a náš příspěvek do ní je důležitý pro zachování důvěry mezi spojenci. Oslabení aliance by nás postavilo do zcela nové situace, na kterou bychom museli reagovat mimo jiné větším důrazem na samostatné zajištění naší bezpečnosti, což by s sebou samozřejmě neslo i nutnost podstatně zvýšit výdaje na obranu. Zatřetí: afghánská mise se nachází ve své závěrečné fázi, která bude trvat ještě pár let. Nebudeme z Afghánistánu odcházet jako první ani jako poslední, ale zároveň nebudeme populisticky vyhlašovat datum našeho odchodu. Vláda ČR vnímá rozhodnutí některých zemí snížit kontingenty. Jde o očekávaný vývoj. Je zároveň nutné zdůraznit, že v Afghánistánu stále zůstává značné množství sil, které se budou stahovat v příštích letech. Český příspěvek dosahuje letos vrcholu a od konce tohoto roku začne klesat. Mimochodem určité "zpoždění" ve snižování oproti spojencům je dáno již zmíněnými obstrukcemi Jiřího Paroubka při schvalování mandátu v letech 2008 a 2009.

Začtvrté: Česká republika investovala do Afghánistánu velké úsilí, finanční prostředky a její občané přinesli i oběti nejvyšší. V čase, který nám v Afghánistánu zbývá, musíme zajistit, aby dosavadní činnost a oběti nevyšly nazmar. Nechceme zemi ani okupovat, ani ovládnout. Chceme ji spolu s Afghánci stabilizovat a předat jim plnou odpovědnost za její správu, nejlépe do konce roku 2014. Jedině oni si mohou rozhodovat o své budoucnosti. My je musíme na ni co nejlépe připravit – mimo jiné výcvikem bezpečnostních sil, podporou rozvoje afghánské státní správy a snížením závislosti Afghánistánu na zahraniční pomoci. Aktivně hledáme projekty, na kterých se můžeme podílet. Jedině tak budeme moci odejít se ctí. I proto naše angažmá v Afghánistánu nesmíme hodnotit tradičním pohledem "vítězství a prohry". Afghánská mise není tradiční válkou, na jejímž konci se budou pálit prapory poražených a budou probíhat triumfální pochody.

A konečně zapáté: buďme realisté, nejsme velmoc, takže na uspořádání věcí v Asii nebudeme mít rozhodující vliv. Sehrávejme úlohu adekvátní naší váze v mezinárodním systému, možnostem a zájmům. Sehrávejme svoji úlohu zodpovědně, protože jedině tak si zajistíme vlastní dlouhodobou bezpečnost. Máme i v tomto dostihu svého koně – spojenectví, které pokud neobstojí, jenom těžko přežije. Musíme myslet na budoucnost. Pokud ji utopíme v současnosti – v půtkách, infantilním posmívání se a "zmatenosti" –, můžeme na to v budoucnu hořce doplatit.