Pro Českou republiku to asi neplatí, za dvacet let »deforem« byly snad jen dva roky, kdy byli zemědělci v kladných číslech. Pro naši zem platí slova francouzského odborníka na tuto oblast, Jeana Milhaua, který konstatoval, že »žádný podnikatel v průmyslu by se neodvážil rozjet výrobu, kdyby měl ve svých ekonomických kalkulacích tolik nejistých prvků jako zemědělec« (Traité d‘économie rurale, Paris 1954). Je jedno, zda ekonomové píší proti intervenci státu v zemědělství (K. Brandt, J. Dawis, W. Myers, F. Butz, Don Paarlberg, C. J. Bottum, J. H. Dawis) nebo ve prospěch státních zásahů v zemědělství (E. O. Heady, J. Schnittker, W. Cochrane, A. O. Hirschmann, D. E. Hathaway), realitou je, že všechny státy vyspělého světa své zemědělství chrání a pomáhají mu.
Nejde jen o otázku potravinové bezpečnosti, ale také o stabilizaci krajiny, o soulad s Evropskou chartou územního plánování, o ekonomickou efektivnost investic do venkovského prostoru. To vše jsem byl nucen zvažovat v době, kdy jsem byl předsedou podvýboru pro finance obcí, kde nejslabším článkem byly právě malé venkovské obce.
Dnes k tomu přistupuje fakt, že musíme počítat s rostoucí klimatickou nestabilitou, ať si o tom na Pražském hradě myslí, co chtějí. Výstava v Českých Budějovicích je vhodným místem k přemýšlení o perspektivách zemědělství. Jeho profil a poslání se mění, ale jsou konstanty, které trvají. Jednou z nich je vztah zemědělství a domova, ve kterém žijeme.
