Měl vlastně štěstí v neštěstí, kdyby neskonal sám, pravděpodobně by jej čekal osud jeho bratra Josefa, Vančury, Poláčka.

S Čapkem člověk roste od dětství - od Dášeňky přes povídky z kapes, přes mloky a roboty, až po matčino "Jdi!".

Dnes si z něj připomínám jeho text o politice, takový, který nám dnes docela chybí: „Nemůže se o nás sice říkat, že náruživě uctíváme stát; ale přes to jsme fanatičtí etatisti; všechno čekáme jenom od státu, všechno mu ukládáme a div se nedomáháme toho, aby nás přišel podrbat soudní sluha, kousne-li nás blecha. Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům; ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, že úřady se mají o všecko postarat a mají k tomu plno prostředků. Kdyby na nás letěla kometa, budeme křičet po povolaných úřadech; kdyby nějaký drak na nás žádal denně tři panny a tři mládence k sežrání, nevstane mezi námi hrdina, který by s drakem bojoval, nýbrž obrátíme se na četnickou stanici. Nechť povolané kruhy zakročí, umírá-li žebráčka v příkopě hladem; nechť vláda podnikne energické kroky proti řádění myší v naší pšenici; nechť ministerstvo veřejných prací neprodleně odstraní suchou větev, která překáží na erární silnici mezi Vysokým Mýtem a Domažlicemi. Odkopnout řečenou větev do příkopu, to by byl osobní politický čin, jenž se příčí našemu zažranému etatismu. A přece každá povinnost, o kterou státu ulehčíme, je politický pokrok; vzestup demokracie je myslitelný jen ve formě občanské autonomie. Nikde není tak naze vidět nepolitičnost našeho života jako v úpadku samosprávy."

Číst Čapka, pro mě od mládí znamená růst v lásce ke své vlasti, svému domovu a smyslu demokracii. Proto si dnes večer vezmu do ruky jeho „O věcech obecných”.

Snad se jednou dožijeme nového Čapka naší doby…