Pohlédněme jen na pár tiskových titulků z nejaktuálnější současnosti. LN 29.6.: Růst nenávisti na síti mě děsí, říká šéf žalobců Igor Stříž. National Geographic 6/24: V několika posledních letech na celém světě dramaticky vzrostla vnímaná úroveň psychologického stresu. Stojíme před pandemií poruch nálady a úzkostných poruch. Zpravodaj věda výzkum cz.24.6.24: Kvalitních lidí je málo.
Nic nového pod sluncem. Plíživý postup k současnému stavu můžeme pozorovat už století. Antonín Benjamin Svojsík, zakladatel skautingu v Čechách, ve svém díle „V přírodě“ píše „kam však dospěl kulturní člověk ve svém překypujícím životě plném nervózního napětí a vysilující práce“. Anebo vize člověka v pojetí Jimmy Vaška v trampském časopisu Naše osady z meziválečného období: Uštvaný a chorých nervů, uchyluje se ve volných hodinách do přírody..“ Nebo bych mohl citovat z knihy Miroslava Nevrlého „Náčelník“ vzpomínky o toulkách Jizerkami poválečného období, kde několik dní nepotkal člověka. Nebo z knihy Cyrila Hoschla „Tak o co jde“ o růstu psychických poruch v populaci. A další a další, v novinách , časopisech i odborných pojednáních. Kolem dokola. Stres, nemoci, úpadek osobnosti.
Lidskou populaci neohrozí hladomor, jak se obával Malthus, populace degeneruje z důvodu narůstajícího stresu a z něho vyplývajících psychických poruch a nárůstu agresivního chování. Ono to musí být prostě vidět, jestli je nás na planetě 4 miliardy, jak pamatuji v době své školní docházky, nebo současných 8 miliard. Migrace, tak jak ji zažíváme, je zcela přirozenou reakcí na tento nárůst. A kdyby jí nevyvolali války a konflikty o potravinové zdroje, najde se jiný přirozený spouštěč, tak jako tomu bylo už tolikrát v historii. Koneckonců i my Češi nejsme na svém území od nepaměti.
Bavíme se o klimatické hrozbě a hledáme cestu k jejímu zmírnění. Sami sobě namlouváme, že nějaké změny technologií problém vyřeší. Tvrdím, že ne. Tvrdím, že si lžeme do vlastní kapsy. Mundus vult decipi, ergo decipiatur. Svět chce být klamán, nechť tedy klamán jest. Celý Green Deal je nesmysl. Je to útěk od reality. Zavírání očí před skutečností, kterou viděli malthusiáni už před dvěma staletími. Výměna jedné technologie za jinou je dočasným a krátkodobým řešením. Chceme-li opravdu pomoci příštím generacím, musíme jim zanechat zdroje. Vodu a půdu. A toho můžeme dosáhnout jen snížením tlaku na ně. Snížením populačního tlaku. Zastavením populačního růstu.
Modlou ekonomiky dneška je hospodářský růst. Stalo by se tolik, kdyby byl negativní? Stalo by se tolik, kdyby nás místo 10,5 milionu bylo pouze milionů deset? Je opravdu potřeba tolik vyrábět? Dočetl jsem se, že se v jídelnách vyhazuje třetina jídla. Tak proč tolik vyrábějí? A je opravdu nutné házet tričko po dvojím použití do kontejneru? Souhlasím. Jsou ošklivá, vypadáme jak reklamní panáci. Tak to nekupujme! Ano, je nás hodně a všichni chceme pracovat a vydělávat. Imperativem a pohonem ekonomiky je výroba a spotřeba. Na kvalitu se příliš nehledí. A to jak pokud jde o výrobky, tak pokud jde o lidi a jejich životní prostor. Dickensova viktoriánská Anglie byla plná kouřících komínů a přelidněných chudinských čtvrtí. Byla však krásná tím, že ještě byla místa úniku. Čisté lesy, krajina čistých jezer a romantiky jezerních básníků, téměř nezalidněné kolonie plné panenské přírody. Dnešní „nejlepší svět jaký jsme kdy měli“ je plný psychopatů, agresivní kompetice o zdroje, betonových čtvrtí bez kousků zeleně, nadměrného hluku, nekvalitních potravin, přeplněných vozovek, životního prostředí umdlévajícího pod civilizačními tlaky a téměř nemožností úniku do samoty kouska nezničené přírody. Turista nebo vědec už zničili i ta nejodlehlejší místa planety a navždy deklasovali i nejodlehlejší civilizace, jak popisuje třeba Patrik Tierney ve své knize „Darkness in El Dorado“.
Psal jsem o nezbytnosti zdanění dětí. Bral jsem to trošku jak nadsázku a odpověď Lidovcům na jejich hloupé úvahy o vyšším zdanění bezdětných. A byl jsem příjemně překvapen, kolik pozitivních ohlasů jsem obdržel. Mít děti není lidským právem. Je to naopak obrovský závazek, obrovská zodpovědnost za jejich výchovu a vzdělání. Stát by měl garantovat, že se děti budou rodit jen rodičům, kteří jim mohou zajistit kvalitní život v kvalitním a podnětném prostředí.
I z pohledu výše uvedeného zůstávám bytostně přesvědčen, že politici, kteří opravdu chtějí myslet na budoucnost ani ne tak životního prostředí, jako civilizace samotné, budou muset k otázce populačního růstu přistoupit se vší vážností. Budeme muset zastavit kvantitativní růst populace a jejích produktů a více se zaměřit na kvalitu. Cyril Hoeschl v již zmíněné publikaci řekl, že o planetu strach nemá, spíše o člověka. Nelze než souhlasit. Planeta ohrožena není a nebude. Ta si poradí sama jako už tolikrát ve svém miliardy trvajícím vývoji. Chceme-li ovšem zůstat její součástí, musíme začít měnit sami sebe a své zvyklosti. Green Deal je příliš laciné a falešné řešení. A jako takové slepou cestou. Náprava bude daleko náročnější. A bude muset začít v nás samotných.
