Jestli se mně vyplní, rozhodnete vy, voliči. Voliči od Tlumačova po Lopeník ve volebním obvodu č. 80. Aby jste věděli, zda mě můžete dát svůj hlas, nastíním tady můj pohled na svět, mou vizi práce pro vás.
První a zásadní informace o mě je, že jsem členem Strany svobodných občanů a že jsem byl touto stranou nominován, abych se o post Senátora ucházel. A taky, že je to jediná strana, které jsem kdy byl členem. (O Svobodných: www.svobodni.cz )
Do současnosti, tedy do svých pětačtyřiceti let jsem prošel cestou od dělníka až po majitele realitní kanceláře. Nebyl jsem závislý na dotacích a státních podporách, živím se svou prací. Nerozhoduji o cizích (státních, obecních) penězích, nemám vytvořenou žádnou chobotnici kmotrů a kamarádů, kteří můžou ovlivňovat má rozhodnutí. Se vstupem do aktivní politiky jsem nespěchal a začal s tím až po čtyřicítce. Jsem ve věku, kdy o životě již něco vím a současně mě můj dosavadní život nediskvalifikuje pro politickou práci. To považuji za svou výhodu proti konkurenčním kandidátům, kteří v minulosti či v současnosti pracovali ve funkcích, kde byli placeni ze státního rozpočtu a můžou být již odtrženi od reálného života, od života člověka pracujícího v nejistém nestátním zaměstnání. V podstatě se to týká téměř všech dalších kandidátů. Starosta, zastupitel, člen zastupitelstva i ex senátorka. Ti už svou síť „kamarádů“ mít můžou , ale třeba se pletu... Když už jsem u konkurentů, mám k některým jednu jedinou výtku – myslím si, že při zbývajícím pětiletém mandátu je věk kolem sedmdesáti věkem odchodu do důchodu a nikoli věkem vstupu do politiky. Je li věk do senátu limitován na spodní hranici, limitujme ho i na horní. Dejme lidem zasloužilý odpočinek, nikoliv zasloužilé místo ve státní správě.
Kandiduji do senátu se slušností, poctivostí a s jasnou vizí. S programem Svobodných. Ten v mém pojetí a představách shrnu do několika málo bodů:
- nechme lidem jejich vydělané peníze
Jsem přesvědčen, že lidé vědí, jak s penězi naložit. Proto zrušme některé daně (z nemovitostí, z převodu nemovitostí, dědické, z uhlí, z elektřiny) a také daň z příjmu fyzických osob.(firmy budou platit dál) Výrazně to usnadní daňovou administrativu a ročně nechá lidem v peněženkách cca 100 miliard, tedy v průměru 10 000,-Kč/osoba/rok. A je to jen cca 8% státního rozpočtu. Drobnost! Podpořím snahu o snížení daní.
- zmenšeme státní přerozdělování
O co méně stát vybere, o to méně rozdělí a o to méně se může rozkrást. Jednou z variant rozkrádání jsou i různé dotace. Myslíte, že je nutné vybrat daně a z nich potom někomu zaplatit např. vybudování hotelu, sjezdovky či bazénu? Máte tam jako spoluinvestor (plátce daní) potom nějakou slevu? Ne! Vy platíte (dotace) a vyvolený „kmotr“ soukromník inkasuje příjem ze vstupného. Opravdu na toto potřebujeme vybírat vysoké daně? Podpořím kontrolu a smysluplnost přerozdělovaných státních prostředků.
- zprůhledněme veškerou administrativu od obce po vládu
Veškerý pohyb peněz musí být transparentní. Od nákupu toaletního papíru po plat a odměny prezidenta, od faktury za opravu kapajícího kohoutku po fakturu za dostavbu Temelína. Podpořím projekt Průhledná radnice.
- propojme už konečně státní správu do jedné databáze
Se současnou technikou je naprosto ponižující neustálé dokládání všelijakých dokladů. Do kanceláře A z kanceláře B, když vše potřebné mě najdou v kanceláři C. Na internetu či v nějaké státní databázi to je, tak proč se na to nepodívají rovnou v A? Je to proto, abychom zaplatili manipulační poplatek? Chci usnadnit komunikaci občanů s úřady.
- podpora soukromého podnikání
Živnostník není parazit! Práce na živnostenský list je práce, nebudeme snad lidi trestat za to, že pracují. Živnostníci a podnikatelé jsou ti, kteří přináší lidem práci a peníze a každý klacek hozený jim pod nohy vede k větší nezaměstnanosti. Stát práci nenabízí a je potřeba si to uvědomit. Místo výčitek, že podnikatel vydělává, se zaměřme na problém, že úředník neefektivně rozhazuje naše-vaše zaplacené daně! To je skutečný problém! Budu se snažit zjednodušovat podnikatelům podnikání.
- spojení místní politiky s politikou vládní
Senát by měl být spojovacím článkem mezi obcemi a parlamentem. Spojení požadavků občanů, přes obecní a městské úřady, s tvorbou zákonů v parlamentu. Budu tímto spojovatelem ...
Tento článek, jsem původně chtěl nazvat a sepsat podle díla mého „oblíbence“ Frédérica Bastiata: Co je a co není vidět. Ale nakonec jsem se rozhodl přidat jedno z jeho pojednání do mého článku jako samostatný počin. Zaslouží si to. Každému z Vás doporučuji si článek přečíst. Mnohým otevře tento pohled oči, mnozí konečně pochopí, o čem to ti Svobodní vlastně mluví.
Než si přečtete „Rozbité okno“ Vám všem ještě jednou přeji hodně zdraví, úspěchů a splněných přání v roce 2014.
Pokud se rozhodnete podpořit svým hlasem mou kandidaturu, děkuji.
Vaši důvěru se budu snažit nezklamat.
Jiří Remeš, kandidát na senátora
PS. Tento níže uvedený článek jsem převzal ze stránek http://www.mises.cz a doufám, že mě to tam nebudou mít za zlé.
I. Rozbité okno – Frédéric Bastiat
Byli jste svědky řádění spravedlivého občana Dobroděje Sedláčka, když jeho nezvedený syn vyrazil okenní tabuli? Pokud jste byli u tohoto výjevu, byli byste pak též mohli konstatovat, že všichni přihlížející – i kdyby jich bylo třicet – poskytli, jak se zdá, nešťastnému majiteli tuto jednostejnou útěchu: „Všechno zlé je k něčemu dobré. Takové nehody podporují průmysl. Každý se musí nějak živit. Co by dělali sklenáři, kdyby nikdy nikdo nerozbil žádné okno?“
Tato soustrastná formulka obsahuje celou určitou teorii, kterou je dobré přistihnout flagrante delicto v tomto zcela jednoduchém případě, jelikož je to přesně tatáž teorie, která naneštěstí ovládá většinu našich ekonomických institucí.
Dejme tomu, že je třeba vydat 1000 korun, aby se napravila škoda. Pokud by někdo chtěl říci, že tato nehoda je poskytne sklenářskému průmyslu a že tedy v rozsahu hodnoty tisíc korun se tomuto průmyslu dostane podpory, tak má můj souhlas. Nemám nižádnou námitku a uznávám, že se usuzuje správně. Přijde sklenář, vykoná svoji práci, dostane tisíc korun, bude si mnout ruce a v duchu bude blahořečit onomu enfant terrible. To je to, co je vidět.
Jestliže však – jak se velmi často stává – cestou dedukce dospějete k závěru, že je dobré rozbíjet okna, že se tím napomáhá oběhu peněz, že z toho rezultuje podpora průmyslu obecně, pak je mojí povinností zvolat: Zadržte! Vaše teorie uvízla na tom, co je vidět, a nebere v úvahu to, co vidět není!
Zde není vidětto, že náš občan — protože utratil 1000 korun za jednu věc – nemůže již vydat tuto sumu na jinou věc; není vidět, že kdyby nemusel dát spravit okno, dal by si spravit např. sešlapané střevíce, nebo by si přikoupil další knihu do své knihovny. Byl by zkrátka upotřebil těch 1000 korun na něco jiného, což ovšem již nemůže učinit.
Uvažujme tedy o průmyslu obecně.
Bylo rozbito okno, sklenářský průmysl získává 1000 korun; to je to, co je vidět. Kdyby okenní tabule nebyla rozbita, byla by 1000 korun získala živnost obuvnická (nebo nějaká jiná); to je to, co vidět není.
A kdybychom vzali v úvahu to, co vidět není, poněvadž je to faktor negativní, a stejně tak to, co vidět je, poněvadž je to faktor pozitivní, porozuměli bychom, že zde neplyne žádný prospěch ani pro průmysl obecně, ani pro celek národní práce z hlediska zaměstnanosti, ať již se okenní tabule roztloukají nebo nikoliv.
Všimněme si však nyní Dobroděje Sedláčka.
V rámci první hypotézy, totiž pokud se okno rozbije, vydá 1000 korun a nemá o nic víc a o nic méně, než měl dřív, má užitek z okenní tabule. V rámci druhé hypotézy, tedy pokud by nedošlo k nehodě, vydal by 1000 korun na střevíce a měl by užitek jak z páru bot, tak i z okenní tabule.
Nuže, jelikož Dobroděj Sedláček je členem společnosti, je nutné dospět k závěru, že společnost jako celek – ve své celkové bilanci vynaložené práce a získaného užitku – přišla o hodnotu rozbité okenní tabule.
Jestliže provedeme generalizaci, plyne z toho tento neočekávaný závěr: „Společnost ztrácí hodnotu zbytečně zničených předmětů“, jakož i následující aforismus, při kterém ochranářům vstávají hrůzou vlasy na hlavě: „Rozbíjení, ničení a rozhazování není stimulací celkové zaměstnanosti.“ Lze jej vyjádřit také stručněji: „Destrukce nepřináší zisk“
Je třeba, aby si čtenář dobře uvědomil, že v tomto malém dramatu, které jsem mu předvedl, nevystupují pouze dvě osoby, nýbrž tři. První z nich, Dobroděj Sedláček, představuje spotřebitele, kterého výše zmíněná destrukce dostala do situace, že místo požitku ze dvou věcí má požitek jen z jedné. Druhou v osobě sklenáře nám představuje výrobce, pro nějž ona nehoda znamená podporu jeho živnosti. Třetí osobou je obuvník nebo jiný živnostník, jehož obor je z téže příčiny nepříznivě postižen. Tato třetí osoba, která se vždy zdržuje ve stínu a personifikuje to, co není vidět, je nezbytným elementem problému. Právě ona nám umožňuje porozumět, jak absurdní je vidět prospěch v destrukci. A je to také ona, kdo nás brzy poučí, že stejně absurdní je vidět prospěch v restrikci obchodu, která konec konců není ničím jiným než dílčí destrukcí. – A tudíž, pokud proniknete k základům všech argumentů, které se uplatňují ve prospěch restriktivních opatření, najdete tam pouze parafrázi této běžné průpovídky: „Co by se stalo se sklenáři, kdyby nikdo nikdy nerozbil žádné okno?“
