Otázkou pak zůstává, zda je cílem Západu Rusko vyprovokovat ke konfliktu, nebo se jen jedná o partu neschopných rádoby politiků. Ať jedno nebo druhé, v obou případech je to pro nás - voliče a občany, průšvih.
Politický nesouhlas můžeme dát najevo i jinak než tím, že začneme likvidovat domácí průmysl a ekonomiku idiotskými sankcemi. Evropští, a zvláště ti naši, politici jako Karel Schwarzenberg, by měli číst autory jako Daniela Dreznera nebo Garyho Hufbauera. Pokud by se vzdělávali a logicky uvažovali, tak by chápali, že sankce nemají prakticky žádný vliv na budoucí konání Ruska, míjejí se účinkem a jsou zcela zbytečné. Výsledkem sankcí bude ztráta ruských trhů - již podruhé od roku 1989 - posílení vzájemných vazeb BRICSu a vytvoření nových obchodních příležitostí pro jiné země. Copak si opravdu myslí, že nedodáním jablek a sýrů potrestáme nebo přinutíme ruského medvěda ke změně zahraniční politiky? Blbost, jen ublížíme sami sobě a již tak chatrnou evropskou ekonomiku potácející se v latentní krizi ještě více rozkolísáme.
Můj druhý nesouhlas s oficiální zahraniční politikou se týká podpory nacistů v Kyjevě. Skutečným vládcem není Petro Porošenko ani Arsenij Jaceňuk. Hybnou silou je Pravý sektor, což není nic jiného než uskupení propagující nacistické myšlenky, jehož členové se chovají jako zvířata – viz tragédie v Oděse, kde zahynuly desítky lidí. Na jednu stranu má Evropská unie plná ústa korektnosti a politické férovosti a na stranu druhou se neštítí pragmaticky své zájmy hájit spojenectvím s nacisty. Proč jednou připustíme nezávislost Kosova s poukazem na právo sebeurčení národů a na straně druhé podporujeme na Ukrajině vládu vraždící vlastní obyvatele jen proto, že nechtějí být ve svazku s Kyjevem? Kde soudruzi v EU udělali chybu?
Třetí nesouhlas plyne z historie a vývoje Ukrajiny samotné. Kyjevská Rus, tedy okolí Kyjeva, je původním ukrajinským celkem. Po nájezdech Tatarů se centrum státu posunulo směrem na východ, do Moskvy. Současná Ukrajina je slepenec národností a různých menšin, které mají k sobě nepoměrně dál než Slováci a Češi. A přesto už nemáme Československo. Ukrajina, z logiky věci, nemůže zůstat homogenním státním útvarem, protože mnohé části této země měly zcela jiné historické podmínky a směřování. Vyvrcholením tohoto sociálního ukrajinského inženýrství pak bylo Chruščovovo darování Krymu, který byl po staletí součástí Ruska.
Čtvrtý nesouhlas s politikou Lubomíra Zaorálka, Karla Schwarzenberga a jiných eurofilů pramení z nepochopení stavu v současném Rusku. To už není SSSR. Mocenské struktury fungují na jiných principech. Osobně preferuji pragmatického Putina než alternativu v podobě komunistů nejhrubšího zrna, kteří jsou druhou nejsilnější silou v současném Rusku. Putin není ten, kdo začal nepokoje na Ukrajině. Putin jen mistrně využívá prostor a příležitosti dané západními politiky. USA by asi také nechtěly ruské rakety na mexické straně své hranice. Nejsem kremlofil, ale pouze používám kritické myšlení k racionálním závěrům. Putin jen dělá to, co je pro něj a jeho zemi výhodné a dělá to lépe než celá EU a USA dohromady.
Skutečným nebezpečím pro naši zemi a naše děti není putinovské Rusko, ale islámský radikalismus a fašismus ve všech jeho podobách. Ten kyjevský nevyjímaje. Ze současného dění plyne jediný závěr, a to ten, že Evropská unie v současné podobě nemůže a také nesmí dále pokračovat. Je třeba věci změnit a restartovat.