její vycvičenosti, armádním rozpočtu, plnění úkolů v zahraničí i jiných skutečnostech.
Pokud diskutujeme o našich aliančních závazcích, chci se hlavně zaměřit na naše dvanáctileté působení v Afghánistánu, ve kterém se vystřídalo několik tisíc našich vojáků téměř ze všech útvarů AČR. Přes své některé výhody týkající se zkušeností z činnosti v extrémních podmínkách, cizím prostředí v situacích kde se ve velké míře používají i takové zbraně, které jsou specifikum dané oblasti jako různé nástražné systémy, sebevražední útočníci i jiné, AČR přišla ve všech misích o 25 vojáků a desítky z nich utrpěli různé druhy zranění. Musíme si položit otázku o nutnosti ztrát a zranění, o možnostech, jak jim předcházet. Vzhledem ke způsobu zasazení našich jednotek a místech jejich zasazení se dalo těžko předpokládat, že se podobným událostem vyhneme. Všichni naši oficiální představitelé hovoří o našich závazcích v rámci aliance, hovoří o tom, jako by jsme měli účast našich jednotek zvláště v Afghánistánu někým nařízenou. Podle zkušeností které máme od našeho vstupu do NATO, aliance nenařizuje a nasazení našich vojáků v této zemi je jednoznačně rozhodnutí naší vlády, parlamentu a tím tedy i rozhodnutí našich občanů, kteří si tyto své zástupce svobodně zvolili. V jádru to také znamená, že je zde cesta jak předejít podobným ztrátám, ztrátám lidských životů - je to pouze otázka volby jiného druhu pomoci v této válce a jeho prosazení do praxe. Dovedu si představit i to, že se nebudeme účastnit vzpomínaného konfliktu přímo (mimo specialisty jejichž počet se dá vyčíslit jako jednotlivci), ale naše pomoc se bude týkat pomoci při výcviku afgánské armády u nás v ČR. Máme k tomu tři velké a vhodné, pouze částečně využívané výcvikové prostory (Boletice, Hradiště a Libava), vybavené i potřebnou učebně-výcvikovou základnou, již vzpomínané zkušenosti jak našich vyšších velitelů i kvalitní velitelský sbor na té nejnižší úrovni tj. velitelů družstev, z nichž někteří se již několikrát účastnili misí v Afgánistánu. Máme k tomu přepravní kapacity v letounech A 319 i částečně CASA, ubytovací a stravovací kapacity v již vzpomínaných výcvikových prostorech. Co je ale hlavní, předejdeme ztrátám na životech našich vojáků, podstatně snížíme finanční prostředky vynaložené pro podobné mise a v neposlední řadě, jsem přesvědčen, že neztratíme prestiž u našich aliančních kolegů. Podobným způsobem k nasazení své armády v této zemi a vojenské pomoci přistupují i někteří naši kolegové, členské země NATO.
Může se totiž také stát i to, že podle vývoje situace v boji proti Islámskému státu, kde odborníci tvrdí – ano, bude nutná operace pozemních vojsk, letectvo může připravit svými údery půdu a pozemní vojska musí území dočistit, budeme vyzváni ať již přímo nebo jinými cestami k účasti na těchto operacích. Jak se k této výzvě občan cestou svých volených zástupců postaví. Bude trvat na tom, že AČR se účastní zasazení pouze pod schválením OSN nebo jako operace NATO nebo jako součást nějakého mezinárodního dobrovolného uskupení. Zde již nemusí jít o mise podobné těm v Afghánistánu, kde máme strážní jednotku zabezpečující stálou vojenskou základnu či letiště, může jít o zasazení přímo do bojů se všemi důsledky a tedy i ztrátami z toho vyplývajícími.
Podobné situace se můžeme dočkat i v případě úvah o možném zasazení našeho letectva, kde zvláště případné zasazení letounů JAS 39C (pouze k případné ochraně vzdušného prostoru vzhledem k jejich výzbroji) by mohlo narazit na smluvní vztahy uzavřené při pořizování letounů v případě výše uvedené třetí varianty působení. Případné zasazení ostatních druhů letecké techniky takové omezení nemá, ale byla by to opět volba nás všech.
Genmjr. Ing. vv. Ladislav Minařík - kandidát na senátora za Hnutí Úsvit
