A na nás politicích je, jaké to „doma“ bude. Postupně jsme dosáhli toho, že občan, člověk, se cítí doma nejen ve svém bytě, ve svém domě, na své zahradě, ale také ve své obci a ve své zemi. Podařilo se to poté, co padla diktatura, a lidé se přestali doma skrývat před světem, který jim diktoval, co si mají a co si nesměji myslet. Pak, pozvolna, jsme učili občana být doma v Evropě. V EU. Tedy slovo domov se opět rozšířilo. A co se děje teď? Občan Evropy cítí, že tento domov je mu kraden. Těmi, kdo do Evropy nepatří, protože jejich domovem není a nikdy nebyla. Stahuje se proto zpátky do své země. Ale ani tady už necítí domov, protože EU jeho domovu nařizuje, co on nechce. A tak se stahuje dál – do svých obcí a měst. Ale i těm už se postupně ukrajuje svoboda. Takže se lidé vrací ukrývat zpátky do bytů a domů a na své zahrádky. Do těch malých domovů, jako tomu bylo v dobách diktatury. Protože jen tam se nám dobře dýchá. Přeji si něco úplně jiného. Chci, aby se lidem dobře dýchalo v obcích a městech. Chci, aby se cítili dobře ve svých rodných zemích. A chci, aby jejich domovem byla stále Evropa jako starý dobrý kontinent. Proto musíme udělat vše proto, aby se v ní občan každé evropské země opět mohl cítit doma. Teď nám ten domov kradou pod líbivými frázemi, které lidé odmítají, protože jsou lživé. Evropu přece musíme, stejně jako naši předci, chránit před nájezdníky, I kdybychom měli obehnat Evropu zdí. Evropa si to zaslouží. A mít plot kolem domova je normální. Nikdy si nenechám namluvit nic jiného, a ten plot – ať pomyslný nebo faktický - budu chtít. Pro evropskou bezpečnost. Protože Evropa je náš domov. Nikoho jiného. A nikdo, ani evropští politikové, nemá právo nám náš domov brát. Protože i já jsem občan jako vy. Tedy hlavně – člověk. A chci svobodně dýchat doma, ve své obci, ve své zemi, i v Evropě. Proto musí řada lidí odtud pryč, a nikoho už sem nesmíme bez dovolení pustit. Přesně, jako bychom byli u sebe doma.
V takzvané komunální oblasti – ve vedení obce (resp. Městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky ve městě Ostrava) jsem jako starostka pracovala 28 let, od roku 1990 do roku 2018. Mám tedy s touto funkcí bohaté zkušenosti. Podobné zkušenosti, jen v širším měřítku, jsem získala jako krajská zastupitelka v letech 2012 až 2016. I zde jsem se setkávala s občany a řešila v rámci svých možností problémy občanů Moravskoslezského kraje. Nejvyšší politickou funkcí, kterou mi občané – voliči – umožnili vykonávat, byla v Senátu v období 2004 až 2010. I v Senátu jsem se snažila promítat požadavky, připomínky a přání občanů do zákonů, resp. pozměňovacích návrhů k nim. Tehdy jsem se poprvé setkala s praxí implementace Evropských zákonů a nařízení do našich právních norem. Ve spěchu, většinou bez důkladného projednání, pod hrozbou pokut či sankcí se přijímaly a přejímaly Evropské normy a ani se moc nehledělo na to, jaký budou mít dopad na naše občany. Je však pravdou, že si mnohdy Evropská nařízení zpřísňujeme sami. Nejsem proti Evropskému uskupení, ale zasahování Evropy do záležitostí jednotlivých členských států by mělo být minimalizováno.
Pokud jde tedy o občana Evropy, mělo by být automatické, že jsou si všichni občané, a tedy i členské státy, rovny. V mnoha případech to neplatí. Evropská unie by měla své občany chránit, ne je ohrožovat, bránit je proti vnějšímu světu. Chci bránit práva našich občanů v naší obci, vlasti, Evropě i ve světě. Jen silný občan může v životě uspět a necítit se druhořadým článkem společenství. Proto kandiduji do Evropského parlamentu. Tam bych chtěla pracovat ve výboru regionu, věnovat se dodržování Evropské charty místních samospráv a zařadit se do frakce konzervativců. Pokud získám Vaše hlasy – Vás občanů – společně to zvládneme. EU je dobrá myšlenka, ale ne tato EU; chci ji změnit.
Ing. arch. Liana Janáčková,
dvojka kandidátky pro volby do EP
