Podle Kohouta je vždy snazší zvýšit daně, než začít škrtat ve výdajích. Ani „vláda rozpočtové odpovědnosti“ nemá v tomto směru žádné zábrany a k sebereflexi jednu z jejích stran přiměl až šílený výprask v prezidentské volbě.

Snižování veřejných výdajů je podle něj v českých podmínkách takřka nemožné. Když se s vypětím sil podaří snížit nějakou položku, je to kompenzováno nárůstem na jiném místě. Navíc výdajové programy, třeba sociální systém nebo velké stavební projekty, mají obvykle značnou setrvačnost. Proto podle Kohouta není divu, že se vláda uchyluje spíše ke zvyšování daní, nežli k úsporám.

Proto se dá čekat, že se i v budoucnu budou vlády uchylovat spíše k úpravám na straně rozpočtových příjmů. Navíc když se v zákoně objevuje brutální sankce dvacetiprocentního zkrácení platů pro představitele státní moci v případě překročení stanoveného zadlužení. Je zjevné, že se politici budou snažit o to více zvyšovat daně, aby se jim v důsledku rozpočtové nerovnováhy nezhoršila životní úroveň.

Proto podle Kohouta hrozí, že se dobře míněná rozpočtová odpovědnost pěkně zvrhne. Daňové dostihy totiž prý mohou zaškrtit již nyní dost přidušenou ekonomiku, přičemž již nyní jsou daňové sazby dost vysoké. Řešením by mohlo být, kdyby se ve „finanční ústavě“ objevilo ustanovení, že vzniklý schodek rozpočtu nelze krýt kalkulovaným zvýšením daní.