„Když budu zcela osobní, tak bych vás chtěla, pane Pecino, speciálně upozornit, že jsem na vnitru nezažila větší lidskou zrůdu, než je váš přímý podřízený ředitel odboru interního auditu a kontroly. A zažila jsem tam zrůdiček dost. Je mi líto, že s mým odchodem už zřejmě na ministerstvu nezůstali skoro žádní bojovníci za slušnou státní správu, jejíž zaměstnanci by si uvědomovali, že jsou placeni z daní daňových poplatníků a tomu podřídili své působení,” napsala ještě Helena Bartůňková mimo své hlavní námitky a oslovením: „Ahoj vnitro!“ začala s tím hlavním.
Nohsled Kubice
Jak na začátku Bartůňková líčí, pracovala třicet let ve státní správě a šlo o permanentní boj. „Z mého pohledu je totalita spojená s arogancí moci, a ta tu byla předtím i teď. Demokracie, tedy vláda lidu, je chimérou, protože co člověk, to názor. Lidskou společnost vždy ovládali rétoricky zdatní jedinci. Někteří z nich to mysleli dobře, jiní mysleli pouze na svůj vlastní prospěch. K prosazení svých cílů potřebovali další lidi a ti se nakonec stali skutečnými vládci pod rouškou realizace myšlenky vůdce, který nakonec nevěděl, co se odehrává, protože zpětné informace dostával prostřednictvím svých nohsledů, kteří mu říkali to, co si mysleli, že chce slyšet a nikoliv to, co by měl vědět. Výběr spolupracovníků je velmi důležitý, ale bohužel u většiny lidí převládá myšlenka vlastního prospěchu. Ti, co na svůj prospěch nemysleli a šlo jim o věc, nakonec skončili na hranici. Například Jan Hus. Anebo byli jinak zlikvidováni, jako Jan Amos Komenský, který skončil v exilu,“ uvádí.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský