Alena Hanáková se vůči těmto slovům jasně vymezuje, ačkoli jak sama píše, Kohouta si váží za část jeho umělecké tvorby a za jeho odvážné angažmá v Chartě 77. Zmýlit se podle ní může každý, i sám autor, což Hanáková dokládá jeho dílem Slova k soudruhu Stalinovi z roku 1952, ve kterém velebil sovětského diktátora. Zatímco ale Kohout podle Hanákové sobě šanci dal, jiným ji odpírá.

"Podle toho, co pan Kohout píše, se domnívám, že on, ač významný autor, netuší, jaké jsou zdroje financování, a opomíjí, že v gesci ministerstva kultury jsou i tak rozdílné věci, jako je financování církevních organizací, desítky příspěvkových organizací (od Národní galerie po Památník Terezín), živá kultura či péče o památky," připomíná Hanáková.

"Mohla bych panu Kohoutovi vyjmenovat desítky věcí, které se podařilo v době mého působení na ministerstvu kultury vyřešit. Od církevních restitucí přes fond kinematografie až po ochranu některých velmi významných uměleckých děl," upozorňuje ministryně.

Úspěchy resortu

Podle ní se samozřejmě objevily i záležitosti, které se resortu nepodařilo uchopit hned od začátku za správný konec, nakonec se prý ale dopracovali k uspokojivým řešením.

"Panu Kohoutovi tedy odpovídám na jeho otázku takto: Ministerská epizoda mi za to stojí, protože mnohé problémy se vyřešit podařilo a některé posouváme správným směrem. Že se někdy něco ne zcela podaří, je přirozené a běžné. Stane se to ministryni i známému autorovi," vzkazuje Hanáková.

A závěrem připomíná na důkaz slova spisovatele a kritika Jana Trefulka o raném Kohoutově díle, který napsal: "Vše je mu jasné, o problémech nepřemýšlí; nedovede samozřejmě o nich říci nic jiného, než co četl, nebo slyšel..."