„Václav Klaus byl od amnestie zasypán takovou sprškou direktů, že být boxerem, trenér by dávno hodil ručník do ringu a volal záchranku v naději, že nebude třeba rovnou velebníčka,“ podotýká Houda. Do pozice „mediální otloukánka“ se už ale dostával mnoho let, počínaje „Sarajevem“, přes opoziční smlouvu, okolnosti svého zvolení prezidentem, až po eurounijní témata.

Výsledkem je představa, že Klaus už české politice nemá co nabídnout a ani ona jemu. Houda se však domnívá, že je zcela mylná. „Klaus bude i nadále relevantním hráčem české politické scény. Jde o to, kde se nalézá jeho volič, a proč právě on,“ věří.

Návrat světa plného jistoty a harmonie

Klaus totiž podle jeho názoru zastává podobné hodnoty, jako téměř každý člověk v koutcích své mysli, zejména usiluje o návrat toho dobře známého a přátelského světa, kde by znovu zavládly jistota a harmonie, v němž by sice existovala osobní odpovědnost spjatá s dobrovolně přijímanými riziky, ale riziky předvídatelnými, „tradičními“.

Přestože tento názorový proud může působit až absurdně, lze mu podle Houdy věřit, protože jej prezentuje soustavně a poměrně konzistentně.

Ne všichni Klausovi nedůvěřují

A jaký bude volič, který bývalého prezidenta na politické scéně podpoří? Houda je přesvědčen, že se bude jednat spíše o člověka středního věku. „Člověk, který – už vzhledem k věku – těžce ponese soumrak tradičních autorit, zneklidňuje ho, že mladí si žijí po svém, rozvádějí se, nebo dokonce žijí trvale nesezdaní, že úředník z Bruselu říká, co máme dělat, že je tu příliš přistěhovalců z východu, že si tu třeba místní komunita muslimů bude chtít postavit mešitu s minaretem, že se gayové a lesby nestydí za to, že jsou gayové a lesby, že nevolený ekoterorista bude mluvit do toho, čím máme topit, že jakýsi intelektuál si bude nárokovat větší vliv, než mu ve společnosti náleží, a tak podobně,“ vyjmenovává.

Pokud by se tedy Klaus do stranického boje opravdu pustil, jeho šance dostat se do Poslanecké sněmovny a za příznivé konstelace se stát jazýčkem na vahách při sestavování koalice nejsou podle názoru Houdy vůbec zanedbatelné. „Lidí, kteří se mohou – a třeba i opravdově – obávat toho, co přijde, je mnoho.  Ne všichni důvěřují právě Klausovi, ale ne všichni mu nedůvěřují,“ dodává.