Můj muž kdysi napsal „stane-li se Miloš Zeman předsedou vlády, emigruji.“ Ocenila jsem, když Zeman přišel do Národní galerie a nebyl uražený slovy mého muže. Dovedl ocenit dobrou práci. A když se později, kdy Miloš Zeman už sídlil na Vysočině, potkali, třeba na Klausových narozeninách, tak Zeman volal místo pozdravu: kontraverzní Zeman zdraví kontraverzního Knížáka.

 

Ve funkci prezidenta se mě však Miloš Zeman jeví jako opilý mocí. Místo, aby vážil každý krok, chová se jak „utržený ze řetězu“.  Jeho krátký kabátek, nahrbená záda, kymácivý krok a nejisté pohledy při vojenské přehlídce mě nepřesvědčili o tom, že jde hrdý a statečný člověk, který bude reprezentovat náš národ. Vím, že si ho náš lid zvolil, nebylo jiné řešení, z kandidátů byl asi opravdu nejpřijatelnější. I to o něčem vypovídá. Mým quasi selským rozumem se domnívám, že nejsme, a dlouho nebudeme připraveni, sami si zvolit hlavu státu. 

 

O Václavu Klausovi se říkalo, že je arogantní, ale opak byl pravdou. Byl bystrý, hrdý, krásně chodil a byl rozvážný. 

 Miloš Zeman se líbá na potkání jako to dělali komunističtí  státníci za totality. Nenávidím tato srovnávání,  ale bylo mi to vždycky odporné. 

 

Neznala jsem dlouho syny V. Klause, ale zato prezentace dcery pana Zemana byla skutečně neobvyklá. Za to, že mu pomáhala v agitaci stačilo jí v euforii představit a poděkovat a ne z ní dělat „první slečnu státu"! 

 

To, jak bojoval Václav Klaus za naši zemi není ještě dostatečně oceněno. Šlo mu skutečně o to, aby zemi ochránil, o tom není pochyb. Nakonec si vysloužil nařčení z velezrady. Kam jsme se dostali? Ztratili jsme rozum?