„Kdyby se někdo ocitl až na ostravském sjezdu a nezažil předtím celou prezidentskou kampaň, nemohl by pochopit, proč vlastně Česká strana sociálně demokratická nepostavila Miloše Zemana jako svého vlastního kandidáta. Vždyť delegáti sjezdu, či přesněji řečeno jejich převážná většina, mu zde doslova leželi u nohou,“ poukazuje Jakub Patočka.

Vysvětluje také, jak vypadají tři skupiny podporovatelů Miloše Zemana. „Tvoří ji jednak zbytky jeho původních a dodnes věrných spojenců, jejichž nejtypičtějším představitelem je Zdeněk Škromach, druhou složku představují regionální struktury seskupené kolem prospěchářských a technokratických prostředí obklopujících některé hejtmany a některá sociálně demokratická vedení statutárních měst, a konečně třetí složku tvoří nastupující generace mladých technokratů a technologů moci, jejichž zvýšenou koncentraci lze zaznamenat například ve vedení pražské organizace.“

Upozorňuje ale na budoucnost ČSSD. V té se prý začínají projevovat, alespoň v komunální a regionální politice, tendence známé spíše u ODS. „ČSSD podléhá tomu, co hubí většinu silnějších českých stran: posílily se v ní tendence, které ji posouvají k podobě konfederace regionálních organizací,“ míní analytik.

„A není vůbec náhoda, že právě o hejtmanech a regionálních politicích mluvil Zeman na sjezdu jako o budoucnosti ČSSD. Právě na této úrovni se provozuje nejčastěji politika s tak nízkým horizontem, jaký nastavila za jeho časů opoziční smlouva,“ propojuje vše se slovy prezidenta na sjezdu sociálních demokratů.

Přestože Jiří Dienstbier svůj post místopředsedy neobhájil, podle Patočky posílil svoji pozici v rámci levicové politiky. „Hned po sjezdu se z koutů ne zcela obeznámených s principy stranické politiky začalo ozývat volání po tom, aby založil novou stranu. Takový postoj přehlíží, že politické strany nejsou dílem jednotlivců a podmínky k jejich vzniku musejí zrát, jinak končí v nejlepším případě jako projekty na jedno použití,“ upozorňuje.