Víme, že nakonec k ničemu závažnějšímu či významnějšímu z pohledu protestů nedošlo,  spojení dvou slov o občanské neposlušnosti tak zůstalo ukryto spíše jen ve slovnících a učebnicích politologie  a historie. Přesto se zdá, že myšlenka na ni ještě lidi zcela neopustila. Důkazem může být text anonymního občana, žijící si svým vlastním životem na českém internetu. I on vyzývá k jisté dávce občanské neposlušnosti. Nutno však dodat, pokud by k ní někdo přistoupil, že si musí být vědom toho, že za ni ponese veškeré možné právní i trestně právní následky.   

Podle právníka, kterého ParlamentníListy.cz v této souvislosti oslovily, stojí totiž hned na počátku jeden zásadní problém – občanská neposlušnost totiž není nikde zcela jasně definována. Může se za ní skrývat přitom celá řada jevů, včetně níže uvedené výzvy, jež se dá vyložit i jako vzpoura proti placení jakýchkoli daní.

"Ano, není to jev, který by byl nějak jasně definován - spíš se jedná o mediální obrat. V první řadě se nám pod ním vybaví protesty v ulicích, samozřejmě se však za tím může skrývat celá další řada rebélií. Včetně těch, které mohou vyvolat trestní postihy, toho by si měli lidé být vždy vědomí," vysvětlil ParlamentnímListům.cz advokát Kolja Kubíček.

Občanská neposlušnost nemá definici. Ale může mít velmi nepříjemné následky

Jelikož se však v souvislosti s občanskou neposlušností hovoří třeba i o takových krocích, jako je například neplacení daní, nabízí se myšlenka, jaké by to mohlo mít pro "neposlušné" trestní dopady.

Ve zmiňovaném textu, který se jako většina takto laděných sdělení šíří hromadnými emaily, jde přitom o jisté „rozloučení občana se státem s konstatováním:  NEDÁM VÁM UŽ ANI KORUNU!“

A pokračuje následně slovy: „Nač nějaké revoluce? Stačí přestat platit daně významnou částí občanů, podnikatelů=znamená zrušení nevolnictví, okamžitý zánik současného společenského zřízení a při troše štěstí začátek nového.“

Neznámý autor schovaný pod prostým slovem „občan“ pak píše dále: „Vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem se rozhodl vydělávat peníze a kdy jste se poprvé objevili u mé první výplaty a zaplacené faktury od mého spokojeného zákazníka a řekli jste DEJ! Pravda, trochu mne to tenkrát zaskočilo, jsem od přírody štědrý a velmi rád pomohu potřebnému, požádá-li mne o to. Ale vy jste myslím, tenkrát, neřekli „prosím“, nikdo z vás mne nepožádal, viďte? Vy jste přišli a řekli jen to: DEJ!“ je uvedeno v textu.

Pořád jen DEJ, ale když se situace změní - je to smutné poznání...

A dále se uvádí: „Nu, co! Moje babička mne učila trpělivosti a říkala, dej šanci, každý se může naučit slušnému chování a navíc – podívej na jaké bohulibé věci potřebují peníze, které ti berou. A tak jsem si časem zvykl na Vaše sprosté DEJ a díval se na učitele, kteří vyučovali mé děti psaní a počtům, policisty, kteří chytali zloděje a vrahy, lékaře, kteří léčili nemoci mých blízkých. A tak jsem dával, každý měsíc, mnoho let. Dostali jste spousty a spousty peněz, brali jste si téměř polovinu toho, co jsem svoji pílí a umem vydělal a nikdy jsem od vás neslyšel PROSÍM a nikdy jsem od vás neslyšel  DĚKUJI. A pak se mi přestalo dařit, vzpomínáte? Říkal jsem: Nezlobte se, teď mi nezbývá ani pro mě, ani pro moje děti, chvilku mi počkejte, prosím,“ svěřuje se anonymní pisatel. A dodává, co udělal stát.