Kdo vlastně nese odpovědnost za nákup armádního vybavení a kdo má kompetence rozhodovat o zbraňovém systému, rozebírá ve svém komentáři pro deník MF Dnes sociolog Antonín Rašek.

Podle něj se Barták, bývalý náměstek a jistý čas dokonce ministr obrany, nemůže své odpovědnosti zříkat, jak tomu činí v médiích. Již samotný fakt, že funkci náměstka či ministra obrany vykonával právě Barták, povoláním neurochirurg, je prý zarážející. "Kdyby u Martina Bartáka převažovala jistá míra soudnosti, nikdy by se v odborných problémech nákupu vojenské techniky pro zajišťování bezpečnosti ČR neangažoval. Pokud to udělal, přijal za tuto oblast odpovědnost. Takže nemůže být překvapený, že veřejnost chce, aby nesl důsledky svých rozhodnutí, i když se tomu raději měl vyhnout a nepřijímat funkci spjatou s takovými kompetencemi," je přesvědčen Rašek.

Kdo má rozhodovat?

Podle sociologa i zkušenosti ze zahraničí říkají, že o konkrétní výzbroji a zbraňovém systému by měla vždy rozhodovat armáda. Ta by měla výzbroj požadovat a zdůvodňovat její potřebnost. "Civilní složky resortu, exekutiva a zákonodárci vždy pouze posuzovali oprávněnost požadavku, náklady na pořízení a podobně," píše. "Nikdy tomu nebylo tak, že by civilní složky něco armádě nabízely, nebo dokonce vnucovaly, a pokud ano, vzniklé aféry obvykle končily odchodem takových politiků z politické scény, nebo dokonce jejich potrestáním," dodává Rašek.

Takto to fungovalo i v polistopadové období, ovšem jen do nástupu ministra Antonína Baudyše a ekonomického náměstka Miroslava Kalouska z KDU-ČSL. Poté se prý situace začala měnit i přes formální zachování stejného postupu. "Iniciační roli při rozhodování o nákupech konkrétní výzbroje a stavebních investicích převzalo ministerstvo obrany a armáda představovaná především generálním štábem byla v podstatě postavena do role, kdy jí často nezbývalo než s návrhy souhlasit," popisuje situaci sociolog.

CASA nevyhovují požadavkům armády, od nákupu se mělo ustoupit

Pokud se vrátíme k případu CASA, armáda požadovala dopravní letouny, které by vyhovovaly jejím požadavkům, tedy letouny schopné doletět do místa operací, schopné přepravit i obrněné transportéry a vybavené pasivní obranou proti prostředkům protivzdušné obrany. "Tyto nároky splňovala pouze letadla Spartan a Hercules, ne CASA, a proto po odmítavém stanovisku armády se jednání o nich měla okamžitě zastavit. Tím měla i veškerá korespondence mezi náměstkem ministra obrany Martinem Bartákem a náčelníkem generálního štábu Vlastimilem Pickem skončit," upozorňuje sociolog. V opačném případě musí zúčastnění nést důsledky svého jednání.