V tomtéž deníku se proti svému zařazení mezi Mandaríny ombudsman ohrazuje. A rovněž proti tomu, že by byl stižen jakousi „Rychetského nákazou“. Ta se prý šíří mezi vedoucími činiteli, kteří v poslední době mají potřebu čím dál častěji diktovat volitelským orgánům, koho by jim měly vybrat za spolupracovníky.

Varvařovský s tímto srovnáním polemizuje tvrzením, že Ústavní soud je kolektivní orgán. V něm je předseda „první mezi rovnými“. Jenže úřad Veřejného ochránce práv je spíše monokratický, svá rozhodnutí si píše sám a se zástupcem se o nich vůbec neradí. A právě v tom je ten problém.

„Jeho výstupy jsou pouhým doporučením a právě proto by hodnocení sporných věcí měla být srozumitelná a především jednoznačná. Těžko se však budou těšit přirozené autoritě, bude-li vedle něho někdo, kdo bude veřejnosti předkládat jiný nezávislý pohled,“ píše Varvařovský. Ombudsman prý zkrátka nemá být dvouhlavá saň.  

V jiných zemích to prý chápou, takže zástupce ombudsmana buď nemají vůbec, nebo si ho vybírá sám ochránce práv. Naše úprava, kdy ombudsmana i jeho zástupce vybírají poslanci, je prý spíše unikátní. A proto se i odborníci vyslovují pro to, že by ombudsman měl do výběru svého zástupce alespoň mluvit.