Knížecí tábor se rychle chopil příležitosti, Miroslav Kalousek promluvil o potřebě zmobilizovat občanské síly k obraně svobody, a Karel Schwarzenberg přispěl s paralelou s Gottwaldem a dokonce protektorátní politikou, která byla evidentně přehnaná.

Zemana prý na druhou stranu musí těšit, jak „intelektuálové“, proti kterým se tak rád vymezuje, spolehlivě a zároveň naprosto bezzubě zareagují na každou jeho provokaci. Hlučné demonstrace a petice s předem jasným seznamem signatářů jsou prý přitom vítanou clonou pro skutečně důležité kroky. „Prezidentovi se těmito gesty skutečně daří odvádět naši mysl od některých jeho činů, které mají potenciálně široký dopad,“ myslí si Kaiser.

Mnohem důležitější než povýšení jednoho akademika je podle něj například to, když si předseda Ústavního soudu diktuje, kdo bude dalších deset let bdít nad naší ústavností. „ÚS, který bude ještě víc k obrazu Rychetského, bude mít možná ještě expanzivnější sklony a ještě víc si bude osobovat právo mluvit politikům do vládnutí,“ upozorňuje komentátor. Dalším problémem, který byl povykem kolem Putny zdařile schován, bylo problematické prezidentovo svědectví k prodeji Mostecké uhelné.

O čem se v souvislosti s prezidentem Zemanem však v poslední době píše nápadně často, je jeho příklon k Rusku. Rozverné deklamování na ruské ambasádě však nenaznačuje vůbec nic. "Je to muž, který nám chátrá před očima, už prostě nemá sílu," soudí o Zemanových možnostech. A navíc ani před deseti lety, s pravomocemi premiéra a mnohem více silami, nás Miloš Zeman do područenství východní velmoci nezavedl.

„Kdybych chtěl hledat 'ruské' trendy v dnešní české společnosti, na prvním místě bych jmenoval vysoké tempo, jímž se oligarchové s přímými vazbami na vysoké politiky zabydlují v tuzemských médiích. Někdy to vypadá, že na odiv vystavovaná posedlost gravitací nového prezidenta k Rusku je dobrý způsob, jak vlastní 'rusifikaci' zakecat,“ uzavírá Kaiser.