Abnormální stav společnosti

Celé včerejší odpoledne a celý večer jsem sledoval přehlídku falešných emocí. Nejen politiků a novinářů, ale řady obyčejných lidí. 

Vzhledem k tomu, jak společnost doteď ignorovala duševní narušení jedinců a jak výkonná moc přistupuje k duševnímu zdraví, k prevenci a léčení psychických poruch, dalo se to čekat. Otázkou bylo kdy a jak. A nyní je otázka, kdy se nakumulují faktory k opakování.

Prvním faktorem je zneostření „normality“ společenského chování ignorováním úchylek různými „lidskými právy duševně nemocných“, aby se náhodou neukázalo, že stále více lidí nestačí „požadavkům doby“ a rozpor řeší únikem z reality – sebevraždami, chlastem, fetem nebo polykáním prášků.

Případně, že po ulicích chodí lidé v manické nebo depresivní fázi nemedikované „oscilační“, resp. „bipolární“ poruchy, která je sice farmaky tlumitelná, ale neléčitelná. Jak donutit maniodepresivní psychotiky k medikaci, jestliže tvrdí, že „jsou normální“? Případně že po stejných ulicích chodí i paranoidní psychotici, a to i v akutní fázi ataky. Jednu rozhlasovou redaktorku poslali do blázince, až když volala na arcibiskupství, že ji pronásledují židi. Nemá-li ovšem pacient na doplatky léků nebo nemá-li sám vůli se léčit, setkáváme se s ataky chorob na ulici, v práci či v obchodě. Naprosto běžné je, že po ulicích chodí „klimaticky“ úzkostní neurotici nebo schizofrenici. O poruchách sexuálního sebevnímání nemluvě. Nebinární jedinci na veřejných záchodcích jsou důvodem k panice, potkat plyšového zajíce v parku je úsměvné jen do chvíle, než si s sebou odvede malé dítě. Samostatnou a smutnou kapitolou jsou stařecké demence a jiné duševní poruchy seniorů. Ovšem v případě, že má taková babička plynový sporák v bytě, je v nebezpečí požáru či výbuchu celý dům. Osobně jsem znal babičku, která přivedla do útulku svého psa s tím, že chce zapálit sebe i dům a nechce, aby pes uhořel. Pointa příběhu je, že psa v útulku přijali a babku nechali odejít. Stalo se v Praze.

Definice duševně nemocného je dnes totiž postavená pouze na vyléčitelnosti poruchy a na násilí vůči sobě nebo svému okolí, ne na částečné nebo úplné absenci vnímání a akceptaci reality. Nevyléčitelně nemocní jsou vlastně zdraví, jen „jiní“… Terénní psychiatrie je prakticky popelkou.

Moje subjektivní zkušenost: Měl jsem řadu spolužáků na střední i vysoké škole, o jejichž duševním zdraví, respektive odolnosti vůči stresu jsem měl oprávněné pochybnosti. Pro některé byla zátěž školy enormní a „odpadli“ během studia, několik bralo injekčně drogy, několik se nakonec po letech dlouhodobě léčilo. Dva spáchali sebevraždu. Ke společenské selekci dochází i takto darwinisticky. Nároky škol nejsou pro všechny. Nárok na vysokoškolský titul bez úsilí, vytrvalosti, inteligence a výsledků není.