„Také v období výprodejů obchodníci na zboží vydělávají. I když sleví, přesto většinou netratí,“ říká pro ParlamentníListy.cz Robert Němec, obchodní a marketingový poradce. „Výprodejová cena je prostě normální cena, za kterou obchodník předpokládá, že bude zboží prodávat. V podstatě se dá říct, že i kdyby obchodník celý rok prodával zboží za výprodejové ceny, bude dál normálně žít.“ 

My jsme se v našem průzkumu zaměřili na oblečení. Němec vysvětluje, že právě v módě jsou marže nejvyšší: „Módní prostředí je výjimečné vysokými maržemi, protože prodávat oděvy nebo boty je náročné a s nejistým výsledkem. Konkurence je obrovská. Všechno má velikosti, jeden model je často v několika barvách, trefit se někomu do vkusu není snadné, a o to náročnější je dnes udržet krok se všemi těmi trendy. Proto tu máme marže a obchodní přirážky. Nejčastěji se velkoobchodní cena násobí koeficientem 2,5, někdy spíš 3. Rozlehlé luxusní obchody a koncept story klidně používají koeficient 4. To, co koupí od značky jako třeba Gucci za 2 000 Kč, u sebe v obchodě potom prodávají za 8 000 Kč.“ 

Lepší to není ale ani v masové konfekci: „Obchodní řetězce jako třeba H&M nebo ZARA jsou vlastně značka i prodejce v jednom, a proto neřeší velkoobchodní cenu, ale přímo náklady na výrobu. Na to si pak nandávají svou marži a obchodní přirážku. Proto i když zboží zlevní o polovinu, stále ještě na něm vydělávají,“ objasňuje Němec. 

V praxi si tak jen málo lidí uvědomuje, že každým doplňkem svého šatníku podporují tento rozbujelý systém marží a přirážek. „Zvláště teď po Vánocích, kdy mnoho z nás našlo pod stromečkem finanční dar, je představa utratit peníze ve výprodejích opravdu lákavá. Když na vás někde svítí cedule, která slibuje až o 80 % výhodnější nákup, je těžké odolat. Kdo však v tomhle systému sám nepracuje nebo není finančně gramotný, tak naletí. Jenže ono si moc nevyberete – každý musí v něčem chodit, rozdíl je jen, zda nakupujete u Prady nebo ve velkoobchodním řetězci. Obchodník vždy bude tahat za delší kus provazu.“ 

Obecně se má za to, že vysoké marže jsou způsobeny tím, že většina oblečení se vyrábí v Asii a do Evropy se složitě a draze dováží. Navíc v posledních letech vzrostla cena některých materiálů, například bavlny. Námi oslovený odborník to však uvádí na pravou míru: „To je pravda jen zčásti. Samozřejmě že do cen promítnou náklady na dopravu a materiál, ale zásadním důvodem je zkrátka obchodní přirážka.“ Obchodní přirážka je přitom něco jiného než marže. „Přirážka je poměr mezi ziskem a nákupní cenou, tvoří tedy prodejní cenu, může být vyšší než 100 %, klidně i 1 000 %, když na to přijde, udává se v procentech. Marže je počítána až z té prodejní ceny, je to rozdíl mezi nákladovou a prodejní cenou. Udává se v korunách, oproti přirážce však nemůže být nikdy 100 %,“ vysvětluje Němec. „S těmito pojmy se ale tady dělá paseka, lidé je zaměňují.“ 

Co to však svědčí o trhu? „Vyplývá z toho, že za cenou výrobků, v tomto případě se tedy bavíme o oblečení, je především obchodní přirážka. Od té je nutné odečíst provozní náklady, ale kdo ze zákazníků zjistí, jak reálně vysoké ty náklady jsou? Myslím, že například mzdy prodavaček v masových obchodních řetězcích nejsou nijak oslnivé…,“ zamýšlí se námi oslovený odborník. „Jak si obchodník vyřeší přirážku, co jde do nákladů a co mu zůstává v kapse, běžný spotřebitel neřeší. Prostě nakoupí, protože to potřebuje. Musí se někde obléct nebo se najíst, vyprat… Individuální rozdíly ve značkách a ceně sice jsou, ale v zásadě nejde o vysoké částky. Zákazník tak prakticky nemá moc na výběr.“ 

Naše redakce se vyrazila podívat do terénu, a hned druhého ledna navštívila několik obchodů s oblečením v Praze. Zákazníky už z ulice lákaly červené cedule a v samotných obchodech se dveře netrhly. Lidí tam bylo plno a podle chování a front u pokladen rozhodně nepřišli jen „na čumendu“.

V řetězci New Yorker na Václavském náměstí byl nápor kupujících opravdu silný. V úzkých uličkách se tísnili turisté, ale i mnoho Čechů. Zaujala nás zejména skupina děvčat, zřejmě ještě školou povinných, která si k pokladně nesla plné náruče nových módních kousků. Útrata to byla za několik tisícovek, což k množství šatstva nepředstavovalo moc velkou částku... 

V nedalekém Gatu se opakovala podobná situace. Hordy mladých žen probíraly štendry s oblečením, v obchodě nebylo skoro k hnutí. 

Zaregistrovali jsme, že největší podíl kupujících v obchodech s oblečením tvořily právě mladé ženy a teenagerky (pokud tedy nepočítáme značně heterogenní skupiny cizinců). 

Naprostým vítězem co do počtu „slevychtivých“ zákazníků se však stal nízkonákladový řetězec módy a domácích potřeb Pepco. Tam sice panují příznivé ceny konstantně, v novém roce však obchod vzali lidé doslova útokem. Fronty se tvořily skoro až ke dveřím, lidé se občas předbíhali, panoval chaos a korunu tomu nasazovaly unavené a podrážděné prodavačky. 

Z našeho pozorování tak můžeme shrnout, že lidé v povánočních výprodejích nejčastěji kupují různé bytové dekorace, které už jsou s příchodem nového roku pomalu passé, ale hodí se na další rok, dále zimní a podzimní oblečení, doplňky jako třeba rukavice a čepice. A také boty. 

„Slevový boom na zimní věci může začátkem ledna vypadat předčasně, protože máme před sebou ještě několik chladných měsíců,“ říká marketingový expert. „Ale tradice povánočních slev je silně zažitá. Obchodníci se zbavují zboží na skladech, aby jim tam zbytečně neleželo, až přijde další dodávka. Speciálně u oblečení se obchody obměňují s každým ročním obdobím, povánoční nákupní horečka některé obchody vede ke slevám třeba i o 80 %. Jak jsem však řekl předtím, pořád se jim to vyplatí, a kdoví, kolik jim ve skutečnosti z ceny zbude. Když vezmeme v potaz, že některé řetězce vyrábějí oblečení v Bangladéši za pár korun a zde to prodávají třeba v řádu stovek nebo tisíců, je to pořádná částka. Zákazník by byl však určitě radši, kdyby ten systém byl transparentnější. Zvlášť dnes, kdy se zdražuje téměř všechno a spousta lidí se rozmýšlí nad každým výdajem,“ uzavírá pro ParlamentníListy.cz svou analýzu obchodní expert Robert Němec.