„Jenže nájem za garsonku, který zahrnuje i poplatky za vodu, elektřinu a topení, platím deset tisíc, a to nedám z peněz od státu dohromady, i kdybych celý měsíc vůbec nic nejedl,“ stěžuje si pro ParlamentníListy.cz.

„Přitom bych si neměl nic vydělat, abych o sociální dávky nepřišel. Jak mám tedy žít?“ ptá se zoufale. Nic jiného nezbývá, aby nemusel na ulici, potřebuje každý měsíc někde sehnat ještě pár tisícovek, část na nájem, aby měl kde bydlet, a zbytek na nejlevnější jídlo – chleba, polévky z pytlíku, brambory, kousek salámu, ale jen levného gothaje nebo junioru. O pořádném fláku masa, zelenině nebo ovoci si může nechat jen zdát. Hodně omezil i kouření, protože na drahé cigarety prostě nemá, balí si vlastní z řezaného tabáku, ale má strach, že i ten brzy zdraží, a pak už si nebude moci dovolit ani tu poslední neřest. „Do hospody jdu jen někdy, a to když mě pozve známý a zaplatí za mě.“ Z počátku mu to bylo trapné, ale hrdost si prý takový chudák prostě nemůže dovolit. Jenže ani kamarádi už nejsou tak ochotni sahat kvůli němu do vlastní kapsy.

A jak potřebné peníze shání? „Zatím nežebrám, stejně by mi nikdo nic nedal, když mám obě ruce i nohy,“ říká dále redakci. Zkoušel prodávat časopis Nový prostor, ale moc si tak nevydělal. „Navíc mi někteří prodejci nadávali, že jsem na tom dobře, ať jim neberu práci,“ směje se, jak je všechno relativní. Pro lidi, kteří přespávají na lavičkách v parku, je člověk bydlící ve „svém“ bytě téměř bohatý.