Mladí konzervativci a katoličtí prcačkáři

Nedávno jsem se procházel po plzeňském náměstí a prohlížel jsem si uprostřed stojící ohavný kostel, který po staletí arogantně diktuje Plzeňanům ideu nevyhnutelné katolické a nepochopitelné trojjedinosti boží.

Minulý semestr jsem před něj odvedl své studenty a zeptal jsem se jich, co si myslí o architektonickém ztvárnění náměstí v kontextu společenské moci. Většina z nich se rozhlížela kolem sebe a komentovala poměrně rovnoměrnou výšku budov či jejich rozporuplnou sladěnost. Ale nikdo se nezmínil o zrůdně vysoké bedně v centru celého náměstí. Jako by bylo „přírodou“ dané, že tam musí být z kamenů vystavěná reklama na náboženskou moc, kterou už nikdo nevnímá, protože je prorostlá neviditelným „duchovním“ prostorem západní civilizace. Navrhl jsem studentům představu, že bychom kostel zvrhli na bok, což by radikálně snížilo jeho stropy, a tím by se z něj stala budova odpovídající lidským rozměrům. Při pádu na bok by se ze zdí sesypala všechna ta náboženská demagogická a sadomasochistická výzdoba „kultu zohavené mrtvoly“, vymetla by se jednoduše ven a odvezla do odpadků a budova by se pak dala používat třeba na byty, nemocnici či umělecké centrum.

A jak tak přemýšlím o odporné gotické architektuře, která chtěla svojí vertikalitou v zotročených masách vzbudit pocit pouhých mravenečků v rukách nenažraných církevních diktátorů, přistoupí ke mně dva mladí lidé v uniformních „byznys“ oblecích. „Nejste ten profesor Kohout?“ „No, Kohout jsem, ale profesorský titul nemám a nevím, kde k tomu lidé došli. Asi jde o mylné přenesení názvu každého učitele na bostonské vysoké škole, kde jsem učíval a kde neeexistuje akademický titul profesor a každý pedagog je tam nazýván profesorem.“

Mladý muž a žena byli velmi nadšeni, že se se mnou mohou seznámit, a hrdě mi ukázali své cedulky na prsou s nápisem „kongresman“. Jsou prý členy amerického kongresu, který má zrovna zasedání na plzeňské radnici. Nechápal jsem, o čem mluví, a oni se hned předháněli ve vysvětlování. Jde prý o modelaci či kopii pravého amerického Kongresu, na které participují vysokoškolští studenti celého Česka, hlásící se k „mladým konzervativcům“, a plzeňská radnice jim poskytuje k zasedání honosné místnosti.

Začal jsem se chechtat, neb už samotný termín „mladý konzervativec“ považuji za oxymóron, protože když je někdo mladý, je ve své růstové inteligenční přirozenosti progresivní. Ale v Česku došlo po prohrané sametové revoluci ke kuriozitě nemající ve světě obdoby a za progresivnost se začala považovat konzervativnost. Proto se pomocí tohoto ojedinělého triku vyškrábali progresivním postupem do kariérních pozic „politici“ jako plzeňský mladý konzervativec Pospíšil. A když už tam je, tak se tam „hmotně konzervativně“ drží zuby nehty.

Mlaďoši mě nadšeně přemluvili, abych s nimi šel na zasedání kongresu a něco tam „přednesl“. Vzpomněl jsem si na vlezdoprdelovský porevoluční projev Václava Havla ve skutečném americkém Kongresu, ve kterém zbaběle zavrhl svůj dialektický materialismus, neb prohlásil, že vědomí předchází bytí. Což byla opět přihraná střela těm katolickým parazitům vlastnícím navěky věků reklamní třírozměrnou plochu na nákup jejich církve uprostřed náměstí.

Nechal jsem se mladými roboty přemluvit a za chviličku jsme vcházeli do starobylého sálu a všichni na nás otočili oči. Připadal jsem si jako bych já, naprosto cizí organismus, vcházel do panoptika neuvěřitelně zakonzervovaných mozků v nálevech nejstrašnějšího roztoku demagogie hodné nacistických experimentů s lidským vědomím. Všichni ti „mladostaří“ studenti na sobě měli bezvadná saka, dokonale zastřižené vlasy bez jediné známky vzdoru a jakéhokoliv projevu individuality. Stádo stejnoušů, tak jak tvaruje své věřící katolický kostel před radnicí. Když mě moji mladí konzervativci představili a navrhli, že bych jim něco řekl o Americe, kde jsem léta žil, hned se ozval mluvčí kongresu, že prý to nepřipadá v úvahu, neb zrovna kongresmani probírají důležitý zákon, o který bojovala řada lobbistů z řad dalších mladých konzervativců, ale že prý si můžu sednout do galerky a pozorovat systematickou práci kongresmanů. Pozoroval jsem ty pravicovou propagandou duševně zdeformované mladé lidi, kteří přednášeli své zprávy o průběhu jednání o určitých zákonech, nevědouce o tom, že celá americká vláda je ovládaná nitěmi vrcholného byznysu. Zdálo se mi, že tam sedí shluk nadšených mladých komunistů z padesátých let a zmnožená ústa prokurátorek Brožových opět vášnivě odsuzují Horákovou k smrti. Stejná davová hysterie, jen jiná doba, konec je opět začátkem a šašci všech dob se mohou s plným racionálním vědomím řehtat nikdy nekončící blbosti.