Ceny? „Masakr,“ říká Jana Dlabajová, matka dvou nezletilých dětí, a doporučuje, ať se jde každý podívat, kolik stojí máslo a chleba.

Ceny. Foto: Jana Dlabajová

Sama musí výdaje za jakýkoli nákup nekompromisně a pečlivě hlídat. Děti ještě nevydělávají, a tak se má co ohánět, aby je uživila. Nakupuje jen potraviny, které jdou hned na talíř. „Musím nakupovat akorát,“ říká. Přesto má i své triky: „Chleba jsem rozdělila a dala nakrájený do mrazáku. Pak ho vytahuju fakt jen na spotřebu,“ popisuje. Lidi tak zdražování dožene k jedinému závěru: „Budou se jíst ještě levnější potraviny,“ uvažuje.

Rostoucí ceny jí dělají velké starosti. „Podle mě se bez chleba neobejdeme!“ říká už s jistou dávkou ironie a rozladění. „Ať nechají politici osadit pole pšenicí a starají se o českou potravinovou soběstačnost! Ať zaměstnají lidi v zemědělství a lesnictví a tato odvětví podpoří,“ navrhuje.

Neuděláme s tím nic!

U větších nákupních center obchodních řetězců i přes nelítostná data ekonomů není žádný útlum spotřeby na první pohled viditelný. Snad trend předzásobení se před dalším zdražováním. Lidé často nakupují cíleně vybrané potraviny. „Mám to vychytané. Vím, kde mají co levnější, jestli v Kauflandu, nebo v Albertu. Kupuji to, co je v akci. Nákupní seznam si ale nepíšu, mám dobrou paměť. Sem tam koupím čokoládu pro děti a pro vnoučata,“ popisuje pětašedesátiletá paní Hana ze Šlapanic.

S manželem bydlela v rodinnému domku, pak se z finančních důvodů přestěhovali do bytu. Teď žije sama a vychází jen z vlastního důchodu. „Mám manžela v domově důchodců a celý jeho důchod jde vlastně na náklady s tím spojené. Já musím žít ze svého důchodu, zaplatit si nájem…,“ dál už jen krčí rameny a dává do tašky nákup. A co s tím? „To neví nikdo,“ povzdechne si.

Nakupování. Foto: Daniela Černá

„Ceny všeho jdou nahoru. Člověk musí vybírat, kde je co levnější,“ přemýšlí Zdena Hajíčková za souhlasného přikyvování manžela. „Myslím si, že by se s tím mělo něco dělat. Nemůžeme si už dovolit tak drahé věci kupovat. Jistě že musíme něco oželet z toho, na co jsme byli zvyklí,“ říká. A jestli má odvahu kupovat ty nejlevnější potraviny? „Úplně to nejlevnější nekupuji. Volím zlatou střední cestu,“ říká a vysvětluje, že má strach ze zhoršení svého zdraví.

U východu z marketu je vidět opakující se obrázek: kontrola účtenky, znechucené gesto a raději s ní do koše. Od lidí už zaznívá po otázce na téma zdražování jediná odpověď: „Nechceme o tom mluvit. Stejně s tím neuděláme nic.“

Není z čeho vybírat. Počkáme na pojízdnou prodejnu?

Čím víc roste počet kilometrů do potravinových obchodních řetězců, mění se i systém nakupování. V menších obcích lidé čím dál víc spoléhají na vlastní zdroje a hospodářství. Co je možné, vypěstují sami. Kvete výměnný obchod typu: já vám vejce, vy nám dřevo na otop. Centra obcí jsou prázdná, pár lidí lze potkat na zastávce autobusu.

Potraviny. Foto: Daniela Černá

Starší ročníky nebo lidé, pro které si zajet jen tak pár kilometrů na nákup není snadné, už proto volí silnější slova. Vybírat nižší ceny nemohou. Není z čeho. „Že se vůbec ptáte? Důchody jsou malé a ceny obrovské. Kór na vesnicách. Rohlík tři koruny dvacet, neúnosné. Půlka chleba dvacet šest korun. Kde to jsme? A kdyby to alespoň vydrželo,“ nadává seniorka. Kdo má problém s chůzí, nemá šanci. „Tady je jeden obchod. Pro vesnicu není žádný další obchod. Penny u Újezda. A jak se tam dostanete? Autobus jede do Sokolnice, a jak dál? Jen pěšky. Jezdí tu pojízdná prodejna,“ říká a dodává: „Kdo to ureguluje? Jsme malí páni na to. Zvýší důchody o pár korun a všichni si myslí, bůhvíco nám nedali. Nic, jdu, musela bych se jedině rozčílit!“

Avízo pojízdné prodejny. Foto: Daniela Černá

Na nástěnce si pak lidé mohou přečíst, že ČSSD má splněno, a potěší úsměv KDU-ČSL.

ČSSD má splněno. Foto: Daniela Černá