Po jmenování koaliční vlády 13. července 2010 patřil Jaromír Drábek mezi tu hrstku členů kabinetu Petra Nečase, kteří měli po odborné stránce mít na to, aby svůj resort úspěšně zvládli. Ministr práce a sociálních věcí se také několikrát nechal slyšet, že vystudoval technickou kybernetiku na ČVUT a že vybavení teoretickými znalostmi z oboru řídící technika může být každému vedoucímu pracovníkovi jen ku prospěchu.
K tomu přidal dlouholeté zkušenosti na platformě hospodářské komory, které zúročil v letech 2002 až 2008 ve funkci prezidenta Hospodářské komory ČR. K teoretickým znalostem a praktickým zkušenostem přidal i politickou odvahu, protože by se sotva našel jiný člen vlády, který by tak často čelil zástupcům veřejnosti v pořadech České televize typu Máte slovo Michaely Jílkové nebo Hyde park. Přesto jeho odchod vyvolaný obviněním jeho prvního náměstka Vladimíra Šišky s sebou nese pachuť nepodařené mise a pochvaly by se mu mimo TOP 09 stěží někde jinde dostalo.
Kontroverzní sKarty a nefungující úřady práce
„To nejviditelnější, co po Jaromíru Drábkovi v čele úřadu zůstane, jsou kontroverzní sKarty a stále nefungující systém na úřadech práce,“ říká pro ParlamentníListy.cz bez váhání poslankyně ODS a členka výboru pro sociální politiku Lenka Kohoutová, která dlouhodobě poukazovala na chybné kroky místopředsedy TOP 09 v čele resortu. Když však měla uvést, co pozitivního působení Jaromíra Drábka ve funkci ministra přineslo, nastalo dlouhé ticho.
Pomyslným záchranným stéblem by se mohly stát výroky Jaromíra Drábka, které uvedl ve svém posledním rozhovoru ve funkci ministra práce pro deník Aktuálně.cz. V něm za své největší úspěchy považuje realizaci důchodové reformy v celé její šíři, restrukturalizaci sociálního systému včetně sjednocení výplaty dávek na jedno místo a významný posun v oblasti ochrany ohrožených dětí.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník