„Evropská komise však navrhuje, aby přímo aplikovatelné nařízení vstoupilo v platnost dvacet dnů po vyhlášení v Úředním věstníku EU. V tak šibeniční lhůtě změnu nemůže projednat ani jedna z obou parlamentních komor,“ upozorňuje ekonom a publicista Martin Kunštek. Evropská unie získala právní subjektivitu a začíná se chovat, jako by peníze, které jí do rozpočtu EU pošlou členské státy, byly jejím majetkem, a ne zdroji, které jí členské státy svěřily do správy. 

V roce 2009 při schvalování Lisabonské smlouvy tento tlustý dokument málokdo četl. Nečetla jej ani většina poslanců a senátorů, kteří o něm hlasovali. Jeden z mála vytrvalců, který si 287stránkový fascikl důkladně prostudoval, byl tehdejší prezident Václav Klaus (ODS). Zřejmě jako jediný si všiml, že smlouva umožňuje založení nových „federálních institucí“, jejichž fungování může být v rozporu s Ústavou ČR. Jeho žádost k Ústavnímu soudu, aby posoudil slučitelnost Lisabonské smlouvy s naší Ústavou, byla z mnoha stran označována za obstrukci. Ústavní soud ve svém nálezu konstatoval, že smlouvu, která pozměňuje Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropské unie, lze ratifikovat, aniž by bylo nutné měnit českou Ústavu. Václav Klaus tedy ustoupil a Lisabonskou smlouvu podepsal. Neodpustil si při tom varování, že tato smlouva prolamuje dosavadní dělbu moci mezi členskými státy a Unií a že jde o krok, který má umožnit federalizaci Evropy a získání převahy evropských orgánů na členskými státy. Tehdy jeho varování většina lidí brala jako „folklór“. Během let se však ukázalo, že varování tehdejšího prezidenta nebyla planým strašením. Václav Klaus starší varoval především před vytvořením „federálních“ migračních a azylových zákonů. O důvodnosti jeho obav jsme se v posledních letech mohli přesvědčit bohatě. Varoval však i před vytvořením nových federálních orgánů, které by mohlo způsobit potlačení národní suverenity členských zemí.