ZPRAVODAJSKÉ SIMULAKRUM PETR PAVEL

Simulakrum (z latinského simulare, „napodobovat, jevit se“) - vyprázdněný obraz, forma bez obsahu, ikona, nápodoba.

Tak máme takové dva kandidáty na prezidenta, jako by snad ani žádného 17. listopadu 1989 nebylo, povzdychl si Zdeněk Jemelík. Oba byli členy komunistické strany, u obou se chutě pojednává i jejich vztah ke zpravodajským službám.

O ekonomické a diplomatické dovednosti se však mluví jen u jednoho, Andreje Babiše, což by v této situaci a u odpovědných voličů mělo být rozhodující.

U jeho soka, generála Petra Pavla, se jeho příznivci snaží tuto zásadní nerovnováhu vybalancovat bajkami o tom, jak významný post zastával v NATO. Byl předsedou vojenského výboru, což mluví za vše. Ve vojenské hierarchii se totiž velí, důležití jsou proto velitelé, nikoliv předsedové. Tento je hlavním vojenským poradcem generálního tajemníka NATO a mluvčím vojenského výboru NATO, jehož prostřednictvím jsou stanoviska náčelníků obrany členských států předávány politickým rozhodovacím orgánům NATO. Charakter předsednické činnosti je tedy spíše ceremoniální, protože USA si do vojenských věcí mluvit nenechají. Rozhodování probíhá jinudy. Zástupci nově přistoupivších členů NATO jsou povoláváni na reprezentativní, víceméně však okrasné funkce, aby prestiž vysílajících států byla ukojena a zbrojní kapitoly jejich státních rozpočtů se snadněji výdajovou stránkou obracely západním směrem.

LUSTRAČNÍ ZÁKON JE EFEKTIVNĚ MRTVÝ

Nicméně jednu velezajímavou věc můžeme vyčíst již z prvního kola prezidentských voleb. Exkomunista Babiš s exkomunistou a vystudovaným „komunistickým“ zpravodajcem Pavlem získali dohromady přes dvě třetiny platných hlasů, z čehož se při poměrně vysoké volební účasti dá jednoznačně vyčíst, že současný lustrační zákon naprosto postrádá fundament, neboli společenskou poptávku. Komunista, nekomunista, zpravodajec, nezpravodajec – to prostě už není téma. Možná snad pro Michala Kocába, který tak zaťatě brojí proti komunistům, že se pustil i do generála Pavla. Stihla ho za to však brutální (láskou a pravdou vyfutrovaná) odezva od „flexibilních“ antikomunistů. Užil si tak medicíny, která mu nevadila, když byla vnucována jiným. Jinými slovy, čůral po větru, a najednou se vítr obrátil.

Dlužno znovu a znovu děkovat za všechny tyto drsné zkušenosti, kterých však naše společnost musí udělat ještě mnohem víc, aby měla šanci začít trochu chápat to masarykovské, že (1) demokracii máme – ještě ty demokraty, a (2) demokracie je diskuse (a nikoliv cenzura).

A je to asi tak správně, protože současní komunisté opravdu nejsou titíž, co v padesátých letech dělali ty odporné věci. Vyčítat jim, že se hlásí ke komunistické straně, je podobné, jako vyčítat katolíkům, že jsou v církvi, která dělala v minulosti podobně odporné věci. Ostatně ani kalvinisté se vzhledem ke své historii nemohou cítit být mimo tento diskurs, a luteráni – při vzpomínce na neskrývaný antisemitismus Martina Luthera, mohou radši zůstat taky potichu. A tak můžeme jít církev po církvi, náboženství po náboženství, politický směr po politickém směru, stát po státu. Užitečné zamyšlení, po němž by mělo nastat velmi zadumané ticho.