Za co platí Evropa?

Asi se mnoho současníků dívá s podivením na to, co se odehrává na jihovýchodě a jihu od evropských zemí, a kladou si otázku, jak je to možné, že se masy obyvatel těchto zemí začaly dobývat do Evropy.

Bohužel, podivení není na místě. Došlo prostě k situaci, k níž dojít muselo, především v důsledku předchozího vývoje.

Když se podíváme do historie zemí Afriky, Blízkého i Dálného východu, pak musíme konstatovat, že současný stav je jen následek stavu minulého. Počínaje 17. stoletím docházelo k zotročování obyvatel v řadě těchto zemí – už od r. 1619 na území Spojených států byli přiváženi z Afriky první černošští otroci (otroctví v USA skončilo až o dvě století později, v polovině 19. století).

V 19. století nastal rozvoj objevných cest v Africe a v Asii, následkem byla kolonizace řady zemí. V Africe došlo k dělení kontinentu mezi osm evropských států, takže počátkem 20. století, r. 1900, je rozdělena mezi Anglii, Francii, Německo, Portugalsko, Španělsko, Belgii, Itálii a Turecko.

Po prvé světové válce Afriku opustilo Německo, a ostatní státy si jeho podíl rozdělily. Po druhé světové válce došlo sice k osamostatnění některých zemí (Libye, Somálsko, Tunisko, Maroko, Ghana, Egypt), ale r. 1957 stále 6 evropských států ovládalo řadu území:

Stát Plocha x 1000 km2 Obyvatel x 1000
Francie 10537  42718
Anglie 5001  63390
Belgie 2398  16580
Portugalsko 2060  11327
Itálie 514  1269
Španělsko 308  1102

(Prof. Vlastislav Haufler, Afrika, 1957, Pedagog.naklad.)

Celková rozloha kolonií byla 69 % kontinentu. I když v pozdějších letech se řada dalších oblastí osamostatnila, vliv koloniálních mocností tam zůstal dodnes. A má rozhodující vliv i na současný vývoj. I když řada států, které tam vznikly, má vlastní vládu, neplatí to o ekonomice.Ta je převážně v rukách koncernů, ovládaných bývalými koloniálními státy, navíc s podílem Spojených států. Jedná se především o těžbu všech možných surovin, ať už jsou to kovy, ropa, drahé kovy, diamanty apod. Výnosy ovšem plynou do ciziny, takže v místě zůstává jen levná pracovní síla, vlastní průmysl se nerozvíjí stejně jako např. školství, zdravotnictví a infrastruktura všeho druhu. Životní úroveň je nízká, a tak – asi i pod vlivem televize, filmů, příp. internetu – narůstá touha po lepším a pohodlném životě rozvitých zemí. Nemalý podíl na tom má také řada místních válek v důsledku kmenových sporů, často živených odjinud, zejména v Súdánu, Nigérii, Lybii, Angole, Somálsku, aj. V poslední době je to pak činnost Islámského státu, který usiluje zřejmě o sjednocení rozptýlených hnutí a jejich ozbrojených složek. Nedá se vyloučit ani možná snaha o obnovu Osmanské říše, která svého času obsahovala balkánské státy, Řecko, značnou část severní Afriky a Sýrii s Irákem, včetně Turecka. Prvá prohlášení IS to naznačovala.

Stejně je tomu v zemích Blízkého východu a Asie. Tyto oblasti jsou dlouhodobě vystaveny územním sporům a místním válkám, přitom v době celkem nedávné i v současnosti.

Takže Afrika a Blízký východ jsou oblasti politicko-ekonomické nestability. V současnosti se na tom nejvýznamněji podílí Syrie, která od r.1516 do r.1918 byla součástí Osmanské říše a byla relativně stabilní zemí. Prvou světovou válkou Osmanská říše zanikla, a tak r. 1918 se stala Sýrie mandátním územím pod správou Francie. Po r. 1946 s koncem 2. světové války po rezoluci OSN mandát Francie skončil a v Sýrii vznikly zmatky. I když Sýrie existuje od té doby jako samostatný stát, je značně nestabilní, zmítaná pučistickými skupinami a v současnosti zejména IS.

Podobně je tomu v Iráku, bývalé součásti Osmanské říše. Po r. 1920 to byl britský mandát Mezopotámie, pak Irácké království, od r. 1958 Irácká republika, od r. 1978 diktatura – Saddám Husejn. R. 2003 napaden USA, boje do r.2011, nyní parlamentní republika. Od r. 2014 IS ovládá severní oblast Iráku…

Obdobná situace je nyní v Afghánistánu a v Saúdské Arábii. Afghánistán byl od 10. – 11. století pod vládou Peršanů, Mongolů, Arabů i Turků. Od r. 1747 se stal samostatným feudálním státem, poč. 19. století se tam střetly zájmy Ruska a Anglie, důsledkem byly 3 anglo-afghánské války (1838, 1878 a 1919). Od r. 1919 do r. 1978 vláda chánů, skončila smrtí Muhameda Dávida chána a r. 1979 vypukla válka Afghánistánu s Ruskem, trvala do r. 1989. Po 11. září 2011 byl Afghánistán napaden USA a spojenci, vznikla „demokratická“ vláda, avšak boje pokračují dosud.