Uvedená revoluce je současnými historiky popisována jako období politických změn v Československu mezi 17. listopadem a 29. prosincem roku 1989, které vedly k pádu komunistického režimu a přeměně politického zřízení na pluralitní demokracii a v oblasti hospodářství plánované ekonomiky na tržní. K podstatnému urychlení změn přispěl rozpad bývalého východního bloku a narůstající nespokojenost obyvatelstva s ekonomickou a politickou situací v zemi.

Komunismus byl u nás dlouhodobě spojován s nejbrutálnějšími metodami stalinismu, včetně justičních vražd, bití a mučení u výslechů, vynucování fiktivních přiznání a vytváření koncentračních a pracovních táborů pro politické odpůrce a režimem označené nespolehlivé občany.

Lidé, kteří s režimem nesouhlasili, měli v zásadě tři možnosti. Mohli být aktivní v disentu, emigrovat (což byl ovšem podle tehdejších zákonů trestný čin nedovoleného opuštění republiky, z komunistického Československa ale přesto emigrovaly statisíce lidí), nebo prožít vnitřní migraci. Tedy tvářit se naoko spokojeně, ačkoli vnitřně dělali vše pro zborcení systému.

Ta doba neminula nikoho. Výjimku nepředstavoval ani Karel Gott.

„Přišel rok 1989, dnes ze zpětného pohledu přelomový, tehdy však pro nás, laiky, nepředvídatelný. Začal nečekaným úderem. Lidé se totiž v atmosféře gorbačovského tání odhodlali po dvou desítkách let zákazů připomenout si dvacáté výročí oběti Jana Palacha. Výsledkem byl střet se státní mocí. Vzpomínkové shromáždění u sochy sv. Václava policie rozehnala, demonstrace se v Praze rozhořely na celý týden a esenbáci obušky, slzným plynem a vodními děly honili demonstranty po centru města. Václav Havel a další chartisté, před měsícem besedující s francouzským prezidentem, se opět ocitli ve vězení…“ vzpomíná ve své knize.

Poznamenejme, že Václav Havel byl v pondělí 16. ledna 1989, na počátku série demonstrací během Palachova týdne, zatčen a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení.

Gott se ještě před samotnými událostmi na Václavském náměstí vrací nazpět.