Debatu moderoval spoluorganizátor festivalu David Macek a před začátkem debaty řekl, že pořadatelé zvolili v rámci tématu ztracených a nalezených domovů název „Kde domov můj“ z české národní hymny, aby se debata zaměřila na to, kdo vlastně jsme, protože je podle něj právně nyní důležité mít pevnou identitu a odpovědět si správně na tu otázku.

Historik Jaroslav Šebek téma otevřel připomenutím posledního habsburského císaře Karla jako hlavy země, kam naše země po staletí patřily, a zároveň jako monarchy, který dožil v exilu. Karel Habsburský se v roce 1916 stal císařem, aniž s tím příliš počítal, na trůn jej přivedl atentát na Františka Ferdinanda d’Este a o dva roky později smrt císaře Františka Josefa. „Stal se císařem v době, kdy už byla válka v běhu, a stát se císařem nebylo nic záviděníhodného. Císař Karel se pak snažil zmírnit utrpení národů Rakouska-Uherska,“ uvedl Jaroslav Šebek a připomněl kroky, které císař Karel na trůnu realizoval a které charakterizuje snaha podpora demokratického parlamentarismu – svolal znovu Říšskou radu a odstoupil od diktátorského způsobu vlády během války. Udělil i milost dříve k trestu smrti odsouzeným českým politikům Aloisi Rašínovi a Karlu Kramářovi a snažil se navázat mírová jednání s mocnostmi Dohody. Nebyl úspěšný a Rakousko-Uhersko se dostalo pod vliv německých nacionálních skupin a Německa. O posledním rakousko-uherském císaři byla v Brně řeč i proto, že jeho syn Otto Habsburský byl významným evropským politikem, jehož blízkým spolupracovníkem byl po řadu let další host debaty Bernd Posselt.

Posselt: Nacismus zničil naši vlast

Na Bernda Posselta pak mířila otázka, jak se vlastně postavili Habsburkové k tomu, že ztratili monarchii, a jak se on sám vyrovnával s tím, že jeho rodina během odsunu opustila zemi, kde po staletí žila a co pro něj znamená, když slyší slova z titulu brněnské debaty. Bernd Posselt jako odpověď na druhou část dotazu uvedl důvody, proč se zrovna v Brně rád účastní takové akce, jako Meeting Brno. „První veřejnou řeč na české půdě jsem měl ještě v dobách totality před rokem 1989 právě v Brně v rámci podzemním univerzity Petra Oslzlého,“ řekl na úvod Bernd Posselt. Kromě toho ocenil, že loni Brno uspořádalo Rok smíření. „V Německu jsou dvě města, která si vzala podobný úkol – Augsburg, který byl místem smíření katolíků a evangelíků a říká si město smíření, a Norimberk, který se v důsledku těch strašných věcí, jež se tam odehrály za nacismu, zvlášť věnuje lidským právům a říká se mu město lidských práv. Už to, co jste v tomto městě loni udělali, by stačilo k tomu, aby se Brno mohlo nazývat městem smíření,“ řekl v Brně Bernd Posselt a jako odpověď na otázku, co v něm vyvolává otázka „Kde domov můj?“, uvedl, že je to mimo jiné i fakt, že jeho první historicky známý předek žil právě v Brně ve 12. století. Připomněl pak, že jeho rodina žila v zemích koruny české až do roku 1945 a on sám je prvním z rodu Posseltů, který se nenarodil ani v Čechách, ani na půdě bývalé rakousko-uherské monarchie. „Narodil jsem se deset let po vyhnání v Německu, má rodná řeč je němčina, mám německý pas, ale navzdory tomu jsem každý den v Německu pociťoval, že jsem cizinec. Ještě ve škole nám říkali, že tam nepatříme, a to jako Němci v Německu. My jsme ale opravdu byli v mnohém jiní, jedli jsme česnek, guláš u nás měl správnou chuť a knedlíky byly knedlíky a ne to, co se za ně v Německu vydává,“ uvedl v brněnské debatě Bernd Posselt.

Popsal také, jak se v rámci své politického angažmá dostal ke spolupráci s Otto Habsburským a jaká byla jeho názorová východiska: „Rodiče nás vychovali protinacionalisticky, říkali nám, že nacismus zničil naši vlast a naše rodiny a my proti němu musíme bojovat. Se sourozenci jsme se vždy zasazovali za Evropu a já jsem tuto snahu chtěl posílit, když jsem začal spolupracovat s Otto von Habsburkem,“ uvedl Bernd Posselt, který byl až do roku 1994 tiskovým mluvčím Otto Habsburského.

Exil je jako vyhnání Adama a Evy

V další části debaty vzpomínali na svou emigraci Milan Horáček a Jiří Pehe, kteří opouštěli Československo po sovětské okupaci 1968. Horáček, který vstoupil do západoněmecké politiky, patří k význačným představitelům německé Strany zelených a spolupracoval například s Heinrichem Böllem, Danielem Cohn-Benditem a Joschkou Fischerem. Mezi roky 1981 až 1983 byl městským zastupitelem ve Frankfurtu, v letech 1983–1985 poslancem Spolkového sněmu. Jiří Pehe přirovnal exil k příběhu vyhnání Adama a Evy z ráje, kteří byli vlastně prvními exulanty, a uvedl příklady ze světových literárních děl reflektujících emigraci a také popsal svůj návrat po roce 1989 a začátek spolupráce s Václavem Havlem.

V diskusi s publikem se jeden z posluchačů ptal, co se dá dělat s tím, že v rakouském Klosterneuburgu bylo zrušeno moravsko-slezské muzeum. Bernd Posselt uvedl, že nemá přesné informace o tom, co se děje v Rakousku, v Německu je ale řada domovských muzeí orientovaných na historii českých zemí, která stále fungují. Existují velká regionální muzea, například muzeum Šumavy, muzeum Chebska a řada dalších. Podle mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení vznikla také myšlenka centrálního sudetoněmeckého muzea v Mnichově.