Diskusi Petra Robejška s Václavem Cílkem spojovala teze „bez politické korektnosti“, což byl i název setkání. Docent Robejšek hned zkraje uvedl, že se jistě nevyhnou tématu migrační krize. „Nicméně vidíme daleko důležitější problémy. Tento problém je spíše svoji dramatičností opticky důležitější. Fakticky existují důležitější problémy,“ sdělil.

Co to vlastně je politická korektnost? Jde v podstatě o jasně vymezený termín. „Jedná se o to, kdo má autoritu definovat svět. Jde o to, kdo a jak přesně popisuje svět. Když se snažíme uchopit to, co se děje kolem nás, děláme to myšlenkami, které formulujeme ve slovech, tezích, větách, esejích, a tyto myšlenky jsou definice toho, jak z našeho hlediska vypadá realita či konkrétní problém. To je první krok k druhému a to je řešení. Popíšu realitu nejrealističtěji, jak ji vidím, a následně přijde pokus o to s realitou nějak zacházet,“ vysvětloval Robejšek.

„Většinou nás zaujme to, co nám hrozí, o čem si myslíme, že je zanedbáno a bylo by třeba něco udělat navíc. Z toho automaticky plyne, že východiskem takového doporučení, jak věci dělat, by měla být co nejrealističtější analýza výchozího stavu. Přesně tohle politická korektnost zakazuje, protože ta sama sobě připisuje autoritu rozhodnout o tom, co je správné a co není. Tedy definici reality, fenoménu nebo problému si uzurpuje sama pro sebe. Požaduje pro sebe cosi jako papežské právo rozhodnout finálně o tom, co je pravda, jak se mají věci vidět. To by samo o sobě nebyl takový problém, kdyby nárok na absolutní pravdu ze strany politické korektnosti nebyl tak autoritativní a netolerantní,“ pokračoval Petr Robejšek a použil citát jednoho z bývalých britských premiérů Stanley Baldwina, který to nazval mocí bez odpovědnosti.

Takže politická korektnost dle Robejška říká: vykonáváme moc, vynucujeme určité akce, požadujeme určité zákroky, ale za to, jestli to vyjde nebo nevyjde, odmítáme odpovědnost, od toho tady nejsme. My jsme tady od toho říci, co je správné, a společnost má povinnost to udělat a neptat se, jestli můžeme za možný neúspěch. „Takovým přístupem politická korektnost uzavírá dveře k možnosti prosazení nosného a smysluplného řešení,“ dodal Robejšek a předal slovo Václavu Cílkovi.

„Když jsem vystupoval z metra, potkal jsem rozzářeného Frantu Skálu a říkám, že je hodně důvodů k radosti. On že ano, zachmuřil se a říká: ale stanovy naší tajné společnosti BKS (to znamená – bude konec světa) nám to zakazují. Musíme se tvářit dekadentně a otráveně a volit vůbec to nejhorší řešení. Chtěl jsem tím říct, že když se budeme s panem docentem Robejškem tvářit vážně, je to jen mimikry v rámci světa, který je trochu hoax, protože jinak bereme věci veseleji, ale v tak vážné společnosti se musíme držet zpátky. Otázka politické korektnosti u mě souvisí s Georgem Orwellem a zejména s jeho esejí ‚Politika a anglický jazyk‘. Popisuje, jak se jazyk používá k tomu, aby pomocí prefabrikovaných souvětí zakrýval, zahlazoval skutečnost a vytvářel paralelní význam,“ uváděl Cílek.

Podle něho se dá snadněji fabulovat v širší společnosti, ale v menším počtu mezi ‚spoluhráči‘ to skoro není možné. „Po Petrově úvodu pro mě bylo nové to, že je něco jako nejvyšší nebo skupinový cenzor, který určuje, co se má nebo nemá říkat. Nechci přímo říkat, že politická korektnost je druhem totality, to je silné slovo, ale autority, která se netváří jako autorita nebo se tomu vzdaluje,“ podotkl Václav Cílek a obrátil se na docenta Robejška: „Jak je to s politickou korektností v Německu, ve tvé druhé ultrakorektní vlasti?“

„Ta vlast je opravdu ultrakorektní, a to právě v těchto měsících. Obraz, který já zažívám v běžném životě je trošku jiný než obraz, který předestírají média. Přičemž v posledních dvou týdnech se to mění, už najdete kritické poznámky vůči kancléřce, aby zrevidovala své rozhodnutí a změnila svoji politiku. Je to něco, co před měsícem ještě vůbec nepřipadalo v úvahu právě proto, že politicky korektní byla pouze tzv. willkommenskultur, tedy kultura přijímání nebo vítání, které propadla veškerá hlavní média až na pár skulinek na internetu. Jde o velice netolerantní přístup k těm, kteří se odváží vyjádřit skepticky nebo kriticky. To je i součást toho, co politickou korektnost charakterizuje, že ten, který nesouhlasí, je oštemplován, stigmatizován,“ popsal situaci v Německu Petr Robejšek.

Na pozadí toho se dle jeho slov odehrává, že vládnoucí strany a kancléřka zažívá pokles popularity a stoupá popularita těch, kteří se projevují kriticky. K tomu Cílek dodal, že by bylo zajímavé pozorovat, jestli bychom s Němci mohli soupeřit, pokud by se konala nějaká soutěž v xenofobii.

„Problém je už to, když řeknete, že je to ta xenofobie. Už tím někoho stavíme do špatného rohu. Ale když ten pojem soupeření v xenofobii převezmu, tak bych řekl, že by Česká republika prohrála, protože nemá srovnatelně vhodné podmínky. Tady není milion a půl migrantů, nýbrž dva tisíce. Ten pojem xenofobie samozřejmě odmítám pro obě země, ale když ho přijmeme, tak máme ještě co dohánět, ale to České republice nepřeji,“ reagoval politolog Robejšek s tím, že skutečným problémem politické korektnosti je její přehnaná ambice, a sice představa, že společnost a realitu lze měnit slovy. Připomíná to prý dobu, kdy se také realita měnila formulacemi, pětiletkami a věcmi, které se nesměly říkat, anebo se musely říkat jen určitým způsobem.

Podle Cílka se o většině důležitých věcí nemluví už jen proto, že důležité problémy jsou pomalé, plíživé, dlouhodobě se kumulují a nemají jednoduchá řešení.

Během další debaty se Petr Robejšek dotkl toho, jakým způsobem by se mohla vyvíjet část migrantů, kteří do Evropy přijdou. „Mám takovou obavu, anebo spíše takovou obavo-naději. Když vycházíme z toho, že asi nějakých dvacet až třicet let bude existovat konzumní společnost, tak je docela dobře možné, že část muslimského obyvatelstva bude naším západním životním stylem zkorumpovaná, že si je prostě koupíme. Tendence tvrdého islámu, který pravděpodobně vzkvétá v zemích, kde se lidem tak moc nevede a kde mají existenční problémy, tak se u nás v polodekadentní společnosti trošku obrousí a třeba se nám podaří větší část islámských věřících získat na naši stranu ve formě rozmělnění fundamentalistické pozice. Vzpomenu si na to, když jdu v Německu po ulici a vidím ženy nebo dívky, které mají zakryté vlasy, ale nosí džíny, které nezakrývají vůbec nic. A říkám si, že tyto dívky svým způsobem něco předžívají. Ale možná to bude méně veselé,“ nastínil Robejšek.

Jedna z otázek, které z publika zazněly, se týkala právě migrační krize a názoru na demonstraci pro přijímání uprchlíků, kde jeden z transparentů údajně hlásal heslo „tahle země patří všem“. Petr Robejšek to připisuje jisté intelektuální nezralosti. „Každá generace domněle předežene své rodiče. Já jsem je také předehnal v představě, že mi nemají co říkat, že vím věci nejlíp. To je normální proces socializace, kdy ti dorůstající si najednou uvědomují, že jsou osobnosti, a ukáže se to na odmítání autorit, které společnosti vládnou. To je moc fajn a každý si to musí užít, a pak někdy musí dospět. Někteří samozřejmě nedospějí. Zejména ti, kteří pod tím heslem ‚tato země patří všem‘ nemyslí všem Čechům a Moravanům, ale opravdu všem. Ti pořád v pubertě jsou. Možná i záměrně, možná s dobrým úmyslem. Je samozřejmě potřeba cítit a soucítit, ale zároveň myslet. V pubertě se to nedaří; a v té intelektuální pubertě se hlavně cítí a demonstruje. Lidé k tomu, že je potřeba užívat cit a mozek zároveň dospějí, je to otázka času a třeba zodpovědnosti za rodinu. Zažíváme to, co už kritizovali staří Římané. Nemám strach o generaci, která dneska jenom cítí. Ona začne i myslet,“ věří Robejšek.

V závěru také podotkl, že my ve střední Evropě máme paradoxně mnohem živější demokracii než na Západě. „Žitá demokracie – a nemluvím o přímé demokracii, ale té, která se snaží vládnout ve prospěch co největší části společnosti – je mnohem autentičtější ve střední a východní než v západní Evropě. Tady je demokracie mnohem živější, protože v západní Evropě se podařilo mediálním a politickým elitám úspěšně vytlačit občana z rozhodování. Ne úplně, ale z velké části. Tady to ještě tak není,“ dodal docent Robejšek během debaty na ČVUT.