Co děláváte, paní profesorko, nejčastěji v půlnočním čase mezi sobotou a nedělí?
No, pokud čekáte něco dobrodružného, tak asi zklamu – nic takového. Většinou jdu v tomto čase už spát, případně si něco čtu.

Prozradíte, co čítáváte?
Čtu nejrůznější literaturu, nedávno mě například pobavila kniha Stoletý stařík. Čtu  ráda i detektivky, hlavně ty historické od Vondrušky či Petersové. Jsem ale vděčnou čtenářkou i Agathy Christie.

Další PŮLNOČNÍ ROZHOVORY čtěte ZDE

K půlnoci patří ale i snění. Vy jako politoložka a předsedkyně Akreditační komise se musíte spíše držet faktů a reality, nicméně nezasníte se někdy nad tím, co by se mohlo změnit a udělat nám život lepší?
Jelikož jsem původně historik, to jest někdo, kdo se zabýval minulostí,  a nyní se  jako politolog zabývám současností, tak moc nevěřím tomu, že se někdy může naplnit nějaká krásná vize a díky ní se podaří zásadně změnit svět, jak si to představují nějaké ideologie či náboženství. Nebo jak si to představují někteří charismatičtí vůdcové, kteří získávají podporu, protože nastolují „vizi“ budoucí společnosti, jež nebývá moc konkrétní, ale která většinou vyžaduje, aby onen vůdce ještě pár let (či desetiletí) vládl. Můj osobní sen je žít ve společnosti, kde by se člověk mohl svobodně rozhodovat o tom, co by chtěl dělat, kde a jak by chtěl žít a měl možnost maximálně realizovat své schopnosti.  To si myslím, že jsou ty základní svobody. To ale vyžaduje, aby fungovala společnost, ve které by bylo slušné chování normou  a udržovaly se základní hodnoty. Například aby se odmítlo to, když se někdo k něčemu dostává nečestně, když se nedodržuje slovo, dělají se podrazy. Aby  se nahoru nedostávali ti průměrní až podprůměrní a postavení jednotlivce nezáviselo na tom, v jaké je straně či  kolik má kde známých. Jde tedy o takový běžný sen o normální slušné společnosti, kde musí fungovat i sociální solidarita, která by umožňovala důstojný život a bránila by skutečné chudobě.

Jaká je tedy vaše představa sociálního státu?
Moje představa? Takový stát, který vytváří  podmínky pro to, aby lidé mohli maximálně realizovat své schopnosti. To například znamená fungující veřejnou dopravu, aby se lidé dostali za prací, dostatek jeslí a mateřských školek, aby ženy mohly spojit mateřství i práci, zkvalitňovat školství, abychom se neproměnili jen v montovny, podporovat chráněné dílny, aby se mohli realizovat i lidé zdravotně postižení a podobně. Sociální stát tedy neznamená jen vyplácení finančních prostředků, což je samozřejmě také mnohdy nutné, ale je to takový stát, který uznává důstojnost člověka a vytváří podmínky pro jeho svobodný a samostatný život.