„Začnu citací Michala Horáčka, která zazní vždy na konci Manéže Bolka Polívky: Co po mně chceš, pravdu či lež? Zkus  obě rozeznat a potom se směj,“ uvedl na úvod profesor Gerloch.

Svoboda slova versus cenzura –  je tu opět předlistopadové repete!

„Svobodu projevu máme zakotvenou v ústavě v článku 17 a právo na informace. Svoboda projevu je širší než svoboda slova nebo tisková svoboda. Svoboda projevu je zaručena ve všech formách. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem a svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat projev a informace bez ohledu na  hranice státu. To zakotvuje širokou míru svobody jako politického práva. A tím se navazuje na právo na informace. Cenzura je nepřípustná,“ zdůraznil pan profesor. „Toto je jeden z výsledků listopadu 1989, kdy byla Listina základních práv a svobod přijata pod vlivem tehdejších změn. Nejde jen o cenzuru předběžnou, jak je nejčastěji chápána, ale i průběžná i následná. Otázkou je, co je cenzura. Někdo se třeba dožaduje toho, aby zveřejnili nějaký jeho článek v novinách nebo aby mohl s něčím vystoupit v televizi nebo v rozhlase. Určitý způsob regulace se nepovažuje za cenzuru. Je to dnes otázka daleko větších možností zveřejňovat své názory na internetu a z druhé strany editorské politiky je důležité, aby byla zachována pluralita. To je, aby tu bylo více možností působení a nebyla tu nějaká monopolizace pravdy.“

Z malého omezení na chvilku může být dlouhé nekonečné omezení

Cenzurou se podle profesora Gerlocha rozumí zásah veřejné moci, zejména státní, „…který zasahuje proti šíření určitých informací. To je do jisté míry omezeno následujícím odstavcem. Svobodu slova je možné omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná – toto slovo je klíčové. Pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. To znamená, že musí být vždy prokázáno, a to již v zákonné úpravě, že je určitá nezbytnost omezení. To může být zpochybněno, například z hlediska přezkumu ústavnosti zákona, tak konkrétních rozhodnutí správních úřadů, soudů a podobně. Existuje tedy také soudní ochrana, která je více či méně efektivní.“