Drahota na talíři aneb kdo za to může

Zažíváme nejvyšší inflaci od roku 1998. Zdražily pohonné hmoty i energie a to se promítá i do dalších oblastí. Podle ČSÚ v oddíle potraviny a nealkoholické nápoje byly meziročně vyšší ceny mouky o 30,3 procenta, polotučného trvanlivého mléka o 20,1 procenta, másla o 31,9 procenta a brambor o 21,4 procenta. S rostoucí inflací na trhu opět sílí otázka, kdo situace zneužívá a žene ceny vysoko. Zemědělci, potravináři nebo obchody?

Čím hůř, tím líp

Stát oznámil, že chce kontrolovat marže u potravin, stejně jako to udělal u pohonných hmot. To se nelíbí řetězcům ani jejich mluvčímu, předsedovi SOCR, panu Prouzovi, který je současně poradcem ministra průmyslu a obchodu. Pan Prouza ze zdražování obvinil potravináře a tradičně si neodpustil ani urážku velkých zemědělských podniků. K označení „nenažraní agrobaroni“ teď jen přidal „podržtašky“ coby označení minulé Sněmovny.

Nemíním oplácet stejnou mincí a zabývat se tím, koho chleba jí a v čích službách vystupuje agresivně proti českým producentům potravin, kdo platí kampaně SOCR na podporu řetězců a v zájmu koho manipuluje informace. Ale cítím potřebu zastat se zaměstnanců zemědělských podniků, kteří podobnými výroky trpí a chci ukázat, jaká je skutečnost. Velké a střední podniky drží produkci masa, mléka nebo ovoce. A samozřejmě hrozí, že pokud nerentabilní chovy a sady uzavřou, Česká republika bude plně závislá na dovozech a to v této době znamená velké riziko.

O zemědělství toho bohužel normální člověk moc neví a zajímat se začne až v okamžiku, kdy se jídlo na talíři zdraží nebo až nějaké potraviny nebudou dostupné. Zemědělci a producenti potravin dlouhodobě apelují na vládu, aby se dívala do budoucnosti, přijímala strategická rozhodnutí a předešla rizikům. Ale boj o voliče, populismus a mediální zkratky manipulují veřejné mínění a brání vidět situaci českých zemědělců v širší perspektivě.

Jsem ředitelem velkého zemědělského podniku, který společně vlastní 250 akcionářů. Naše firma produkuje, mimo jiné, velké množství jablek.