Je nutno předeslat, že si je redakce velmi dobře vědoma toho, že problém je široký, nelze ho vidět jen černobíle. Přesto se otázky vynořují...
„V úterý ráno v osm hodin telefonovala na tísňovou linku 158 žena a informovala policisty o tom, že při venčení svého psa nalezla na pražském Těšnově ležet na lavičce muže, který nejevil známky života. Na místo proto okamžitě vyrazila záchranná služba a policisté, kteří zjistili, že mrtvý muž zemřel prozatím z nezjištěných příčin a přesnou příčinu tak určí až nařízená pitva. Přivolaný lékař však vyloučil cizí zavinění. Policisté disponují informacemi, že by se mohlo jednat o jednapadesátiletého Slováka, který se po Praze pohyboval jako bezdomovec, nicméně totožnost musí ověřit až kriminalisté specializující se na pátrání po osobách,“ tak zní oficiální policejní zpráva o smrti člověka, kterého všichni opustili. Stejně jako v jiných zimách, ani on není jedinou obětí mrazů a zřejmě i způsobu sociální politiky.

Dá se samozřejmě namítnout, že celá řada lidí, kteří skončí na ulici, si to možná zaslouží anebo vlastně ani netouží po tom, se ze své bídné situace vymanit. Zcela určitě i tací mezi nimi jsou. Ale pak jsou i takoví, kteří velmi touží po tom svoje neštěstí prolomit, dlouho bojují s nepřízní osudu, ale nakonec podlehnou, poněvadž zjistí, že šancí na to, jak se dostat z ulice do normálního života, příliš není. Hledají pomoc, protože ji skutečně potřebují; potřebují rovněž někdy i dost trpělivosti, ale není jim lhostejné, jak skončili. Jenže šanci dostane jen minimum těch, co na ulici skončí. A to i přes to, kolik neziskových organizací (a sbírek) se pomocí lidem bez domova zaštiťuje, když žádá stát i drobné dárce o příspěvky.

Pravda, jen letos dostaly neziskové organizace pomáhající v Praze lidem bez domova od ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) o 32 milionů korun méně než v předchozím roce. A tak se ihned objevují hlasy, že toto snížení dotací může ohrozit terénní bezdomovecké programy. Proto chce pražský náměstek primátora Ivan Kabický dál s ministerstvem vyjednávat. Otázkou je, jak účelně je naloženo s prostředky (a opět jde řádově o miliony), které i v tomto roce neziskové organizace dostanou. A zda by – lidově řečeno – nemohlo být přece jen, alespoň na jejich úrovni, pro lidi bez domova uděláno víc.

Dělají skutečně neziskovky pro lidi bez domova maximum?

Pokud se totiž lidé bez domova někdy rozpovídají, příliš chvály či naděje v žádnou z podobných organizací většinou nezazní. Přesto se zcela určitě najdou v těchto organizacích lidé, kteří pomáhají třeba i nad rámec svých povinností a spolucítí s těmi, co se na ně obrací. Někdy se však nabízí i podezření, zda všichni, se kterými je tam možné se setkat, zvolili tento druh práce pro to, aby lidem pomáhali (tedy všem, i těm, co se občas napijí, nebo se vrátí z kriminálu, nebo lžou či mají jiné potíže).
Například šestapadesátiletý Karel, který byl bez domova víc než dva roky, každý den obcházel některou z organizací s žádostí o pomoc. Ale na většině míst se s ním prý většinou ani nebavili, pokud ano, o náznak nějaké kompletní pomoci (napříkl. na úřadech) se určitě prý nejednalo.